Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1406/2024, ze dne 1. 8. 2024:
Soudní praxe již dovodila (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.7.2023, sp. zn. 24 Cdo 988/2023), že ve světle tohoto závěru je třeba nadále používat judikaturu k výkladu dosavadního ustanovení § 484 obč. zák., a že proto je třeba při výkladu (zejména) ustanovení § 1663 a § 1664 o. z. vycházet ze závěru, podle něhož započtení na dědický podíl dědice podle zákonné posloupnosti bez příkazu zůstavitele je jen výjimkou ze zásady, že bez kvalifikovaně projevené vůle zůstavitele se započtení neprovádí, přičemž tato výjimka spočívá v tom, že by nepominutelný dědic (potomek zůstavitele) byl bez započtení na dědický podíl dědice, který již za života zůstavitele od něho něčeho bezplatně obdržel (mimo obvyklého darování), neodůvodněně znevýhodněn.
Podle již ustálené judikatury soudů k výkladu otázky „nedůvodného znevýhodnění“ (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4159/2007; v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3826/2011; v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 187/2012, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2023 sp. zn. 24 Cdo 988/2023) patří ustanovení § 1664 o. z. (stejně jako dříve ustanovení § 484 obč. zák.) k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení toho, zda obdarováním ve prospěch jiného dědice byl nepominutelný dědic „neodůvodněně zvýhodněn“, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V občanském zákoníku ani v jiném předpisu není pojem „neodůvodněného znevýhodnění“ definován, přičemž na jeho vymezení závisí závěr soudu o tom, zda při dědění ze závěti a při absenci pokynu zůstavitele k započtení má být obdarovanému dědici započítán na dědický podíl dar, který od zůstavitele obdržel. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; obecně však platí, že soud má při zkoumání „neodůvodněnosti“ znevýhodnění přihlédnout zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí předmětného daru, k důsledkům, které darování pro obdarovaného dědice mělo, k dalším okolnostem, jež darování „podmiňovaly“ či provázely, k míře (kvantitě) zvýhodnění apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby závěr o „neodůvodněnosti“ zvýhodnění nepominutelného dědice odpovídal představě zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou nepominutelných dědiců před nespravedlivým znevýhodněním.
V projednávané věci z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud při posuzování případného „neodůvodněného znevýhodnění“ účastníka 2) I. H. popsaným způsobem postupoval. Správně poukázal na výjimečnost provedení zápočtu na dědický podíl, který zůstavitelka nepřikázala, a ze zjištěného skutkového stavu (který, jak vyplývá z ustanovení § 241a o. s. ř., nepodléhá přezkoumání dovolacím soudem) pak zohlednil především to, že zůstavitelka žila s oběma účastníky v „běžných rodinných vztazích“, že zůstavitelka darovala oběma účastníkům hodnotný nemovitý majetek „postupně v rámci tří let před svou smrtí“ a že ani vysoká hodnota daru v roce 2019 (nemovitosti v XY) provedeného ve prospěch účastníka 1) J. H. není důvodem pro zápočet na jeho dědický podíl, jestliže „k tomu nepřistupují žádné další konkrétní okolnosti“. Protože uvažované okolnosti jsou i podle názoru dovolacího soudu postačující pro závěr, že tu nejsou důvody pro výjimečné započtení na dědický podíl účastníka 1) J. H. pro „neodůvodněnost znevýhodnění“ účastníka 2) I. H. (jako zůstavitelčina nepominutelného dědice), je napadené usnesení odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
