Spornost aktiv a pasiv pozůstalosti

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1887/2024, ze dne 17. 7. 2024:

Jediná dovoláním formulovaná otázka, která podle dovolatelky dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, to je „zda v dědickém řízení (správně pozůstalostním řízení – poznámka Nejvyššího soudu) má být rozhodující vlastnictví dle veřejného seznamu, tedy že je jako vlastník uveden zůstavitel nebo, zda je podstatný výsledek soudních sporů při výkonu rozhodnutí s věřitelem“ je otázkou, která nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se její obsah v převážném rozsahu míjí s nosnými důvody, které v napadeném rozhodnutí zaujal odvolací soud. Dovolatelka prostřednictvím podaného dovolání zřetelně prosazuje svůj zájem na tom, aby nemovité věci – konkrétně pozemky parc. č. XY, XY, a XY v katastrálním území XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, na LV XY pro Katastrální území XY, ve vztahu k nimž až dosud zůstaviteli svědčí údaj zapsaný v katastru nemovitostí, byly zahrnuty jako aktiva vypořádávaného společného jmění zůstavitele a dovolatelky.

Nejvyšší soud na dané téma setrvale judikuje, že v řízení o pozůstalosti (tradičně označovaném jako řízení tzv. „nesporné“) soud při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal (případně jaký majetek tvořil rozsah smrtí zaniklého společného jmění zůstavitele a přeživšího manžela), vychází nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených, ale také z jiných důkazů potřebných ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (srov. § 21 z. ř. s.).

Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv pozůstalosti lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že nepochybně patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud (soudní komisař) současně musí přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky (tedy buď mezi dědici nebo mezi dědici a přeživším manželem, jde-li o majetek, jež má náležet mase zaniklého společného jmění manželů) sporná, se smí omezit jen na zjištění oné spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud (soudní komisař) je sice povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), avšak s výjimkou těch aktiv (tj. jednotlivých majetkových hodnot) a těch pasiv (tj. jednotlivých dluhů), které jsou mezi účastníky sporné. Protože se soud u sporných aktiv a pasiv v řízení o pozůstalosti omezuje jen na zjištění jejich spornosti, nesmí ve vztahu k nim provádět další (jiné) dokazování, kterým by tato spornost mohla být odstraněna (a to i kdyby bylo účastníky navrhováno) a které by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní posouzení, zda sporné majetkové hodnoty nebo dluhy skutečně zůstaviteli patřily [k tomu srov. například právní názor vyjádřený (byť ve vztahu k předchozí právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, který je však obdobně uplatnitelný i za současné právní úpravy) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1830/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5272/2007, či v rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013]. Ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 věta druhá z. ř. s. (jakož i ustanovení § 162 odst. 2 věta druhá z. ř. s.) tak uvedeným způsobem omezují (limitují) v pozůstalostním řízení užití obecného ustanovení § 21 z. ř. s.; lakonicky řečeno v těchto případech soud rozhodující v pozůstalostním řízení žádné další dokazování neprovádí a již provedené důkazy nehodnotí.

Sporností aktiv nebo pasiv pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 věta druhá z. ř. s. se přitom rozumí (jak správně uvedl i odvolací soud) rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli (či náležely do SJM). Jsou-li údaje účastníků shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva pozůstalosti. Toliko v případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh, patřily zůstaviteli, nemůže se pozůstalostní soud omezit na „zjištění spornosti“; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do pozůstalosti. Posledně zmíněný postup je možný ale jen tam, kde jsou všechna skutková tvrzení nesporná a činnost soudního komisaře se má koncentrovat pouze k právní kvalifikaci mezi účastníky nesporných skutkových zjištění.

Nejvyšší soud již ve výše označeném rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, (mimo jiné) vyslovil názor, že soud v řízení o dědictví [pozn. nyní v řízení o pozůstalosti] neřeší (není oprávněn řešit) případný spor mezi účastníky o tom, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh skutečně patřily zůstaviteli (popř. byly součástí společného jmění zůstavitele a přeživšího manžela); zjistí-li, že sepsání věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do aktiv dědictví [pozn. nyní pozůstalosti] nebo dluhu do pasiv dědictví [pozn. nyní pozůstalosti] je po skutkové stránce mezi dědici (popř. mezi dědici a pozůstalým manželem) sporné. V takovém případě se soud omezí – aniž by prováděl jakékoliv dokazování k odstranění této spornosti nebo aniž by již provedené důkazy v tomto směru vůbec hodnotil – jen na zjištění spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví [pozn. nyní pozůstalosti] nebo výše jeho předlužení k nim nepřihlíží. Tím však není obecně dotčeno právo účastníků řízení (dědiců) domáhat se svých práv k tomuto majetku nebo ohledně takových dluhů žalobou mimo řízení o pozůstalost (§ 189 odst. 1 z. ř. s.), tedy v řízení podle části třetí o. s. ř.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) postupoval zcela správně, pokud již jen z důvodu sporných okolností doprovázejících odchylná tvrzení účastníků (dovolatelky jako pozůstalé manželky a státu, jemuž by, nebýt později nařízené likvidace, svědčilo právo odúmrti), ke spornému majetku (výše označeným pozemkům) v tomto pozůstalostním řízení nepřihlížel. Když skutková spornost se projevuje jak ve zcela odlišném náhledu na existenci skutkových okolností doprovázejících odvolání daru zůstavitelem, tak i tvrzení upínajících se k vydržení vlastnického práva, která stát zpochybňoval.

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek