Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1375/2024, ze dne 29. 7. 2024:
Podle ustanovení § 1481 o. z. je z dědického práva vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, povrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.
Kdy se jedná o počínání dědice ve smyslu ustanovení § 1481 o. z. in fine, závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu.
Zatímco o. z. nově zakotvil, že zůstavitel může prominout čin zakládající dědickou nezpůsobilost pouze výslovně, podle všech předchozích hmotněprávních úprav platných na našem území dostačovalo prominutí konkludentní. Důvodová zpráva k o. z. k tomuto uvádí: „Dosavadní pravidlo o zhojení překážek dědění prominutím zůstavitele zůstává zachováno. Jde tu přece o soukromý poměr zůstavitele, který pořizuje o svém majetku, vůči jiné osobě, takže je namístě ponechat zůstaviteli rozhodující stanovisko. Úprava se však upřesňuje v tom směru, že se vyžaduje výslovné prominutí. Jde o reakci na poznatky z praxe, která v některých případech dospívá k závěru, že tu dědická nezpůsobilost není, s odkazem na faktické chování zůstavitele, třebaže interpretace takového chování je značně sporná a podsouvá mrtvému vůli, kterou zjevně neměl“.
Z provedeného dokazování nevyplývá, že by zůstavitelka dala jakkoliv jinak najevo, že svému synovi jeho jednání promíjí. Přitom přímluva zůstavitelky dopisem ze dne 22. 6. 2016 vypovídá o jejím vztahu k synovu chování k ní pouze tolik, že se lze domnívat, že doufá v jeho polepšení, přičemž do určité míry jí ho je zjevně líto, a proto mu nabízí i možnost u ní nadále bydlet. K naplnění zákonných předpokladů ustanovení § 1481 o. z. se musí jednat o počínání (prominutí) výslovné, jak jmenovitě ukládá nová hmotněprávní úprava (k tomu srov. právní názory vyjádřené např. in Šešina, M., Muzikář, L., Dobiáš, P. Dědické právo. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 225, anebo in Horák, O. Ke vztahu prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost a vydědění pro dědickou nezpůsobilost. Ad Notam č. 2, ročník 2022, s. 16 an.). Pro upřesnění výkladu slova „výslovně“, je otázkou, zda se tím míní pouhé vyjádření slovy, anebo zda lze tento výraz vyložit volněji, ve smyslu „jednoznačně“ (taktéž in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Sv. III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 513-514). S ohledem na výše uvedenou odbornou literaturu a v návaznosti na dosavadní právní závěry ustálené rozhodovací praxe dosavadní (i nyní do jisté míry použitelné) v tom smyslu, že musí být zjevné, že zůstavitel si byl vědom, že odpouští a co odpouští (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 754/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 614/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2500/2019), dospívá dovolací soud k témuž. K prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost by mělo dojít především jednoznačným jednáním zůstavitele, které je vyjádřeno přímo, anebo je dostatečně prokazatelné (dovoditelné).
Pokud se týká formy prominutí, nejhodnotnější je forma písemná, třeba na zvláštní listině zůstavitelem podepsané, případně může být prominutí obsaženo v pořízení pro případ smrti, kterým zůstavitel současně takového dědice povolá za dědice své pozůstalosti. Není dáno zákonem, jaká konkrétní slova má zůstavitel užít („promíjím“, „odpouštím“ apod.). Důležité je, aby zůstavitel také uvedl skutek, který dědici promíjí. Výslovně prominutí však může být učiněno také ústní formou. V tomto případě bude obtížné dokázat, že se tak stalo, zejména pokud tomu nebyli přítomní svědci (srov. opět Šešina, M., Muzikář, L., Dobiáš, P. Dědické právo. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 230-231). Budiž dodáno, že prominutí bude v praxi zřejmě často uskutečňováno v rámci právního jednání zůstavitele v podobě pořízení pro případ smrti; otázkou zůstává, zda i povolání dědicky nezpůsobilé osoby za dědice nebo odkazovníka by se mohlo do budoucna vykládat jako výslovné prominutí podle § 1481 o. z., byl-li čin zůstaviteli prokazatelně znám (pro uvedený výklad srov. např. Horák, O. Poslední pořízení jako výslovné prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost? Ad Notam, ročník 2019, č. 1, s. 3 an.).
I kdyby tedy uvedené jednání zůstavitelky bylo možné hodnotit jako jakési odpuštění v osobní (resp. morální či mezilidské) rovině, zjevně nemá požadované dědicko-právní důsledky. Není proto namístě jej ve svém souhrnu považovat – jak vyplývá z výše uvedeného – za počínání, kterým zůstavitelka výslovně prominula svému synovi jeho čin povahy úmyslného trestného činu směřující proti ní.
Pro úplnost, M. K. v průběhu jednání před odvolacím soudem dne 5. 10. 2022 (pozn.: L. R. se jednání nezúčastnila) tvrdil, že mu zůstavitelka jeho jednání prominula, přičemž prominutí vztahoval k předmětnému písemnému prohlášení, kterým zůstavitelka podpořila jeho žádost o přeměnu trestu odnětí svobody na trest domácího vězení. Jak dále vyplývá z obsahu spisu (záznamu telefonického hovoru ze dne 17. 10. 2022), L. R. již ničeho nenamítala, prohlásila, že nemá zájem se dostavit k odvolacímu řízení a „nemá, co by dále řekla“. Z tohoto důvodu je zřejmé, že otázku prominutí činu M. K. nelze považovat za otázku mezi účastníky (skutkově) spornou, a proto v tomto konkrétním případě odvolací soud v řízení o pozůstalosti mohl bez dalšího přistoupit k interpretaci písemné přímluvy zůstavitelky z hlediska posouzení, zda ji lze hodnotit jako prominutí trestného činu M. K. (§ 169 z. ř. s.).
