Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1477/2024, ze dne 1. 8. 2024:
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jakou právní ochranu poskytuje nyní (od 1. 1. 2014) účinná právní úprava oprávněnému dědici proti nepravenému dědici a v rámci této otázky posouzení toho, komu (ve smyslu ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s.) brání právní moc rozhodnutí o pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou.
Oprávněným (pravým) dědicem se rozumí ten, komu podle ustanovení hmotného práva svědčí na základě platného dědického titulu dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z pozůstalosti), které je lepší (silnější) než dědické právo toho, komu bylo v řízení o pozůstalosti usnesením soudu o dědictví potvrzeno nabytí dědictví. Neoprávněným (nepravým) dědicem je pak ten, komu bylo v řízení o pozůstalosti usnesením soudu o dědictví potvrzeno nabytí dědictví, ačkoliv jeho dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) je ve skutečnosti horší (slabší) než dědické právo oprávněného (pravého) dědice. V postavení oprávněného (pravého) dědice nebo neoprávněného (nepravého) dědice mohou být nejen dědici, ale i stát, kterému připadá (mělo připadnout) dědictví jako odúmrť a na nějž se hledí, jako by byl zákonný dědic.
Podle dosavadní (účinné do 31. 12. 2013) právní úpravy zajišťovala ochranu práv oprávněného (pravého) dědice na principu bezdůvodného obohacení tzv. žaloba hereditas petitio, naposledy upravená v ustanoveních § 485 až 487 občanského zákoníku z roku 1964 (zákona č. 40/1964 Sb.). V současné (účinné od 1. 1. 2014) právní úpravě (občanském zákoníku č. 89/2012 Sb.) obdobný právní institut chybí; došlo k tomu proto, že – jak vyplývá z důvodové zprávy k návrhu nového občanského zákoníku – dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) bylo „postaveno naroveň“ právu vlastnickému. I když nelze dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) ztotožňovat s právem vlastnickým, uvedené ve svých důsledcích (mimo jiné) znamená, že dědické právo se nepromlčuje a že oprávněný (pravý) dědic se může domáhat vydání pozůstalosti vlastnickou žalobou a podle ustanovení o bezdůvodném obohacení; neoprávněný (nepravý) dědic je v postavení držitele, a to buď poctivého (a pak může nabýt vlastnictví vydržením podle ustanovení § 1089 a násl. o. z.) nebo nepoctivého (a pak se může pravý dědic domáhat vydání pozůstalosti bez omezení). Shrnuto, podle současné právní úpravy se může oprávněný (pravý) dědic domáhat svého dědického práva obdobnými právními prostředky, jaké se (jinak) poskytují vlastníku.
Neuplatnil-li dědic své dědické právo před soudem, nezaniká dědici jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží (srov. § 1671 odst. 1 větu první o. z.). Tomu, kdo nebyl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, nebrání právní moc rozhodnutí o pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou (§ 189 odst. 2 z. ř. s.). Účastníky pozůstalostního řízení (jako dědici) jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici; má-li dědictví připadnout státu jako tzv. odúmrť a hledí-li se proto na stát, jako by byl zákonný dědic, je tímto účastníkem pouze stát (srov. § 110 odst. 1 z. ř. s.). Bylo-li řízení o pozůstalosti zahájeno na návrh, je účastníkem řízení rovněž navrhovatel (srov. § 6 odst. 2 z. ř. s.).
Podle ustálené soudní praxe účastenství v řízení o pozůstalosti vymezené v ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s. odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, které bude posléze potvrzeno v usnesení o dědictví (§ 185 z. ř. s.) nabytí dědictví, popřípadě aby pozůstalost při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 1634 o. z. připadla státu.
Na důvodnost toho, kdo je zůstavitelovým dědicem, se usuzuje na základě skutečností, které jsou významné podle hmotného dědického práva, a je zřejmé, že okruh účastníků řízení o pozůstalosti jako dědiců se v průběhu řízení (v jeho jednotlivých fázích) může měnit. Počátek tohoto účastenství závisí na tom, kdy se soud dozví o skutečnostech, z nichž dědické právo vyplývá, a trvá tak dlouho, dokud chování nebo jednání osoby, které svědčí některý z důvodů dědění, směřuje k tomu, aby se skutečně stala dědicem, nebo dokud nebudou zjištěny další skutečnosti, které ukazují, že dědicem je někdo jiný, popřípadě že zůstavitel nemá žádného dědice. Ten, kdo sám u soudu uplatnil své dědické právo (jako navrhovatel nebo ten, kdo v průběhu řízení o pozůstalosti o sobě tvrdí, že je zůstavitelovým dědicem), je účastníkem řízení jako dědic již od okamžiku uplatnění svého dědického práva, postavení účastníka však ztrácí, bude-li zjištěno, že mu ve skutečnosti žádný z dědických titulů nesvědčí, že někdo jiný má lepší (silnější) dědický titul nebo že z jiných důvodů nemůže dědit.
Z hlediska aplikace ustanovení § 1671 odst. 1 věty první o. z. a § 189 odst. 2 z. ř. s. není významné, u koho měl soud v průběhu řízení o pozůstalosti (v jeho jednotlivých fázích) důvodně za to, že je dědicem zůstavitele. Rozhodné je – jak vyplývá již ze znění těchto ustanovení – právě a jen to, u koho měl soud důvodně za to, že je dědicem zůstavitele, až v závěrečné fázi řízení o pozůstalosti, a to v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti podle ustanovení § 185 z. ř. s.; není proto podstatné, zda a případně kdo byl pokládán za účastníka řízení v postavení dědice v předchozích fázích pozůstalostního řízení, jestliže s ním soud v době vydání rozhodnutí o dědictví podle ustanovení § 185 z. ř. s. nejednal a své rozhodnutí o dědictví k němu nesměřoval.
