Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3295/2023, ze dne 20. 6. 2024:
Soud může jmenovat správcem pozůstalosti jak člověka (fyzickou osobu), tak i osobu právnickou. O požadavcích na osobu, která je způsobilá ke jmenování správcem pozůstalosti soudem, zákon výslovně stanoví (srov. § 158 odst.1 větu první z. ř. s.) pouze to, že musí se svým jmenováním souhlasit. Z obecných požadavků na správu cizího majetku vyplývá, že (rovněž) soudem jmenovaný správce pozůstalosti vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí řádného hospodáře a že svou činností sleduje naplnění účelu prosté správy pozůstalosti, tedy aby majetek patřící do pozůstalosti byl zachován pro dědice, popřípadě, odůvodňuje-li to stav aktiv a pasiv pozůstalosti, pro zůstavitelovy věřitele.
Z uvedeného vyplývá, že při jmenování správce pozůstalosti soud přihlíží zejména k tomu, zda uvažovaná fyzická osoba (člověk) je zejména vzhledem ke svému vzdělání, odborným znalostem, zkušenostem a zdravotnímu stavu způsobilá vykonávat působnost správce pozůstalosti a plnit povinnosti s péčí řádného hospodáře, a zda její zájmy nejsou v rozporu se zájmem na zachování majetku patřícího do pozůstalosti pro dědice, popřípadě pro věřitele zůstavitele. Z uvedeného současně je zřejmé, že není vůbec významné, zda uvažované osobě svědčí právní titul pro dědění a jaká je jeho – ve srovnání s tituly jiných dědiců – „právní síla“; smyslem jmenování správce pozůstalosti v žádném případně není (nemůže být), aby jím byl určován způsob užívání pozůstalosti mezi dědice v době do skončení pozůstalosti. Okolnost, zda uvažované osobě svědčí dědický titul po zůstaviteli, tedy není (a nemůže být) významnou pro závěr, zda je způsobilá pro jmenování správcem pozůstalosti.
