Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 33 C 293/2021, ze dne 20. 2. 2023:
Žalovaný mj. namítal, že závěť nebyla podepsána, neboť slova„ [jméno] [příjmení]“ v závěru textu nebyla podpisem, ale pouhou identifikací pisatelky. Poukázal na to, že i podle závěrů soudem ustanoveného znalce nelze v případě, že text a podpis je napsán zcela stejným způsobem, písmoznalecky rozhodnout, zda se jedná o podpis, či textový údaj.
Soud k tomu uvádí, že při absenci zvláštní zákonné definice (vlastnoručního) podpisu je třeba vycházet z toho, že podpisem bývá obvykle napsání jména a příjmení (či jen jména, nebo jen příjmení) pisatele, které pisatel provede tak, aby jím určitou písemnost uzavřel a stvrdil. Různí lidé se samozřejmě podepisují různě, vyskytují se podpisy čitelné i zcela nečitelné, podpisy mající charakter kurzivního písma i podpisy silně zjednodušené či takové, které mají podobu spíše obrazce než slov. Projevu konkrétního pisatele ovšem nelze upírat povahu podpisu jenom proto, že třeba má ve zvyku podepisovat se způsobem nerozeznatelným (či téměř nerozeznatelným) od toho, když v běžném souvislém kurzivním textu napíše své jméno a příjmení. Zda pisatel na určitou listinu připojil něco, co mělo mít funkci podpisu, nebo ne, je otázkou skutkovou, nicméně nikoli výlučně písmoznaleckou. Na to, zda byl určitý text či obrazec připojen ve funkci podpisu, lze usuzovat např. z umístění na listině, tedy zda se nachází v místě, kde se podpisy obvykle uvádějí. Na předmětné listině tomu tak zcela evidentně bylo. Dále na to lze usuzovat z toho, zda i na jiných dokumentech tentýž pisatel obvykle připojuje obdobný text či obrazec ve funkci podpisu. V projednávané věci bylo zjištěno, že zůstavitelka si počínala obdobně jako v případě předmětné závěti i u jiných dokumentů (v podrobnostech lze odkázat na podaný znalecký posudek a jím zpracovaný srovnávací materiál, jakož i na záznamy a korespondenci provedené k důkazu). Naopak z ničeho nevyplynulo, že by měla ve zvyku listiny v jiných případech podepisovat nějakým nápadně odlišným způsobem než svým běžným kurzivním písmem.
Podpis neztrácí charakter podpisu jen proto, že jej pisatel rozšíří např. o rodné příjmení či adresu, jako tomu bylo v tomto případě. Je možné, že zůstavitelku k připojení rodného příjmení vedla snaha o určitou„ perfektnost“ tak závažného projevu vůle, jakým byla závěť. Pokud šlo o připojení adresy, bylo zjištěno, že tak někdy činila i v jiných případech (viz např. prohlášení datované [datum] či dopis ze dne [datum]). V každém případě však platí, že připojením rodného příjmení resp. adresy nezpůsobila, že by její rukou psaná slova„ [jméno] [příjmení]“ ztratila charakter podpisu. Lze konečně dodat, že soud pokládal za zcela nelogické, že při pořizování závěti, kterou zůstavitelka sepsala a datovala a v níž si dala záležet nejen na označení dědiců, ale i na zdůraznění, že si nepřeje jako dědice žalovaného a jeho syna, by měla v úmyslu na místě, kde se listiny obvykle podepisují, jen uvést své jméno, příjmení, rodné příjmení a adresu, ale neměla by vůli tím listinu zároveň podepsat. Taková interpretace se soudu jeví jako absurdní; je proto zapotřebí, a to zcela v souladu s provedenými důkazy a při absenci jakýchkoli důkazů o opaku, dospět k závěru, že předmětnou závěť nejen napsala, ale výše uvedeným způsobem též podepsala.
