Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1820/99, ze dne 10. 11. 1999:
Určení, že věc (movitá nebo nemovitá) patří do dědictví po zůstaviteli (zda ji zůstavitel vlastnil v den své smrti), je oprávněn (věcně legitimován) požadovat jen ten, jehož práv nebo povinností (jeho právní sféry) se takové určení týká. Takovou osobou může být jen ten, kdo je zůstavitelovým dědicem, popřípadě jeho právním nástupcem.
Osobou oprávněnou (věcně legitimovanou) se v posuzovaném případě domáhat určení neplatnosti darovací smlouvy, obsažené v notářském zápisu býv. Státního notářství v Benešově ze dne 18.12.1980 č. NZ 1175/80, je – jak vyplývá z výše uvedeného – rovněž dědic zemřelého účastníka této smlouvy F. L.. Dědic po F. L. je také osobou oprávněnou (věcně legitimovanou) domáhat se určení, že předmětné (v petitu žaloby uvedené) zemědělské pozemky patří do dědictví po F. L. (tj. určení, že tyto pozemky F. L. v den své smrti vlastnil).
Bylo-li o dědickém právu (o tom, kdo je zůstavitelovým dědicem) pravomocně rozhodnuto v řízení o dědictví, je usnesení soudu (dříve rozhodnutí státního notářství) závazné (srov. § 167 odst. 2, § 159 odst. 2 o.s.ř., popřípadě § 135 odst. 2, větu druhou o.s.ř.); soud je proto povinen z tohoto rozhodnutí vycházet i při projednávání a rozhodování jiné věci. V případě, že – a tak tomu je i v projednávané věci – řízení o dědictví bylo zastaveno (proto, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek nepatrné hodnoty) a o dědickém právu nebylo v řízení o dědictví rozhodnuto ani později (např. při tzv. dodatečném projednání dědictví), může si soud v jiném občanském soudním řízení otázku dědického práva po zůstaviteli posoudit sám jako otázku předběžnou. Názor odvolacího soudu, podle kterého může být otázka okruhu dědiců po zůstaviteli řešena jen v rámci dědického řízení, tedy není správný.
Soudy zjistily, že dědické právo po F. L. svědčí podle ustanovení § 475 obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.1991) jeho sestře V F . V případě, že žalobkyně žila s F. nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost (jak tvrdí), svědčilo by dědické právo podle ustanovení § 475 obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.1991) také žalobkyni. Protože dědictví po F. L. nebylo dosud projednáno (původní dědické řízení bylo zastaveno a o návrhu žalobkyně na dodatečné projednání dědictví dosud nebylo rozhodnuto) a protože případný majetek náležející V F by měl – podle zjištění soudů – připadnout státu podle ustanovení § 462 obč. zák. (jako tzv. odúmrť), je za této situace pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné to, zda osobou oprávněnou (věcně legitimovanou) k určení neplatnosti darovací smlouvy, obsažené v notářském zápisu býv. Státního notářství v Benešově ze dne 18.12.1980 č. NZ 1175/80, a k určení, že předmětné (v petitu žaloby uvedené) zemědělské pozemky patří do dědictví po F. L., je samotná žalobkyně (kdyby bylo její dědické právo prokázáno) nebo zda touto osobou je i stát (z důvodu, že by mu mělo připadnout podle ustanovení § 462 obč. zák. dědictví po jiné dědičce F. L., V. F.), popřípadě jak by se měl stát řízení v této věci účastnit. Výklad uvedených otázek se v judikatuře vyšších soudů dosud neustálil; dovolací soud se k nim do současné doby při svém rozhodování nevyslovil. Vzhledem k tomu, že posouzení těchto otázek bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem (dříve státním notářstvím) projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu (dříve rozhodnutí státního notářství) o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).
Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství), také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že vypořádání dědiců má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do vypořádání pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený „zvláštní“ vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o.s.ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice.
To, co bylo výše uvedeno, platí nejen v případě, že se provádí vypořádání celého zůstavitelova majetku. Obdobně to platí i tehdy, jestliže se vypořádání dědictví provádí dodatečně, protože původní řízení o dědictví bylo zastaveno z důvodu, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Uvedené se uplatní také tehdy, jestliže se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení o dědictví skončeno, objeví nějaký nový (v původním dědickém řízení neznámý) zůstavitelův majetek.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že, zanechal-li zůstavitel více dědiců, nebylo-li dědictví mezi nimi vypořádáno ohledně věci, o kterou jde v občanském soudním řízení vedeném s jinou osobou (osobou, která není zůstavitelovým dědicem), a byla-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že v dědickém řízení (popřípadě v původním dědickém řízení) nebyl tento majetek znám (řízení o dědictví bylo pro nedostatek majetku zastaveno nebo tento majetek nebyl v řízení o dědictví projednán, protože nebyl zjištěn), jsou až do vypořádání dědictví ohledně této věci všichni dědici považováni za vlastníky této věci; z právních úkonů týkajících se této věci jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech, a v řízení, v němž jde o tuto věc, mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatelka správně uvádí, že stát, kterému dědictví připadlo podle ustanovení § 462 obč. zák. (jako tzv. odúmrť), není zůstavitelovým dědicem. Na rozdíl od dědice nemůže dědictví odmítnout. Stát odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem stejně jako dědic, na rozdíl od dědice však může navrhnout likvidaci i u dědictví, které není předluženo, není -li možné uhradit peněžitý dluh zůstavitele zcela nebo z části z dědictví a věřitel odmítl přijmout na úhradu dluhu věci z dědictví, které svojí hodnotou odpovídají výši dluhu (srov. § 472 obč. zák.).
Dovolatelka ve svých úvahách však pomíjí, že státu nemůže podle ustanovení § 462 obč. zák. připadnout dědictví, jestliže zůstavitel zanechal alespoň jednoho dědice, který nabyl dědictví. Ve vztahu k zůstavitelově dědici se stát může ocitnout jen tehdy, jestliže mu připadl (má připadnout) podle ustanovení § 462 obč. zák. majetek jiného zůstavitelova dědice dříve, než bylo v řízení o dědictví po zůstaviteli pravomocně o dědictví rozhodnuto; to platí nejen tehdy, provádí-li se v řízení vypořádání celého zůstavitelova majetku, ale i v případě, že se provádí vypořádání dědictví dodatečně, protože původní řízení o dědictví bylo zastaveno, nebo protože se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení o dědictví skončeno, objevil nějaký nový (v původním řízení neznámý) zůstavitelův majetek.
Z uvedeného titulu stát vystupuje v řízení o dědictví po zůstaviteli na místě dědice, jehož majetek mu připadl (má připadnout) podle ustanovení § 462 obč. zák., a je zásadně oprávněn ke všemu, co by jinak mohl učinit tento zůstavitelův dědic (např. uzavřít dohodu o vypořádání dědictví). Vůči ostatním zůstavitelovým dědicům se jeho vztah k majetku patřícímu do dědictví v době od smrti zůstavitele do vypořádání dědictví pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) neliší od postavení zůstavitelova dědice. Výše uvedený „zvláštní“ vztah dědiců k zůstavitelově majetku tu nepochybně nastává i tehdy, nastoupil-li do řízení o dědictví po zůstaviteli na místo jednoho z dědiců stát. Výše uvedené postavení státu, kterému dědictví připadlo jako tzv. odúmrť, se může projevit při projednání a vypořádání tohoto dědictví a nikoliv v jiném dědickém řízení, do něhož nastoupil po zůstavitelově dědici dříve, než řízení bylo skončeno. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že práv a povinností státu (jeho právní sféry v občanskoprávních vztazích, v nichž je právnickou osobou – srov. § 21 obč. zák.) se dotýká to, co mu jako tzv. odúmrť připadne, popřípadě zda mu vůbec něco z titulu tzv. odúmrti připadne; také z tohoto hlediska je odůvodněn závěr, že jeho postavení k „nevypořádanému“ majetku zůstavitele musí být stejné, jaké mají zůstavitelovi dědici.
V posuzovaném případě z uvedeného právního názoru vyplývá, že oprávnění (aktivní legitimaci) k uplatnění neplatnosti darovací smlouvy, obsažené v notářském zápisu býv. Státního notářství v Benešově ze dne 18.12.1980 č. NZ 1175/80, a k určení, že předmětné (v petitu žaloby uvedené) zemědělské pozemky patří do dědictví po F. L. měla nejen žalobkyně (ta samozřejmě jen za předpokladu, že by bylo prokázáno její dědické právo po F. L. ), ale i stát, kterému měl podle ustanovení § 462 obč. zák. připadnout majetek dědičky po F. L. V. F.. Protože stát, který tu měl postavení tzv. nerozlučného společníka, nebyl účastníkem řízení před soudy, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že oběma žalobám na určení nebylo možné z tohoto důvodu vyhovět.
Opačný závěr by bylo možné učinit jen tehdy, kdyby do vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo řízení o dědictví po F. L., zahájené na návrh žalobkyně (tzv. dodatečné projednání tohoto dědictví) pravomocně skončeno a kdyby podle pravomocného usnesení soudu předmětný majetek nabyla žalobkyně. Z obsahu spisu je však nepochybné, že k tomu nedošlo, neboť o tomto návrhu žalobkyně dosud nebylo rozhodnuto.
Vzhledem k tomu, že oběma žalobám na určení nemohlo být vyhověno již z výše uvedeného důvodu, nezabýval se dovolací soud dalšími námitkami dovolatelky, neboť na výsledku dovolacího řízení ani jejich případné pro žalobkyni příznivé posouzení nemohou nic změnit.
