Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1689/99, ze dne 30. 5. 2000:
V posuzovaném případě žalobkyně tvrdila, že žila se zůstavitelem po dobu 12 let před jeho smrtí ve společné domácnosti. Žalovaná potvrdila, že žalobkyně a zůstavitel se znali (např. uvedla, že žalobkyně zůstavitele navštěvovala během jeho hospitalizace v sanatoriu na Pleši), namítala však, že spolu nežili ve společné domácnosti.
Pro posouzení, zda vztah mezi žalobkyní a zůstavitelem představoval – jak tvrdila žalovaná – jen známost spojenou s občasnými návštěvami, příležitostnou výpomocí zůstaviteli, společnými procházkami, společnými návštěvami restaurací apod. nebo zda šlo – jak tvrdila žalobkyně – o trvalé soužití, v němž žalobkyně a zůstavitel společně uhrazovali náklady na své potřeby (o společnou domácnost), bylo nutné provedené důkazy mimo jiné rozlišit z hlediska jejich závažnosti (důležitosti). Jen takové důkazy, které podávaly zprávy o skutečnostech, významných pro závěr, zda vztah mezi žalobkyní a zůstavitelem vykazoval znaky společné domácnosti, mohly být východiskem pro skutková zjištění. Při hodnocení výpovědí svědků proto nemohly být významné jejich názory na povahu vztahů mezi žalobkyní a zůstavitelem, ale jen zprávy o skutečnostech (skutkové poznatky), z nichž by bylo možné dovodit, zda vedli či nevedli společnou domácnost. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – uvedeným způsobem nepostupoval a pro svá skutková zjištění vzal v úvahu i důkazy, které nepodávaly zprávu o skutečnostech, významných pro objasnění sporu (např. výpovědi svědkyň J. Č. a V. P.).
Z obsahu spisu vyplývá, že řada (většina) svědků, kteří v této věci vypovídali, měli (mají) vztah k účastnicím řízení a že někteří svědci měli také vztah k věci, neboť nevypovídali jen o tom, co sami svými smysly vnímali, ale také o tom, co se dozvěděli od některé z účastnic řízení (popřípadě dalších osob). Odvolací soud – jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku – však všechny tyto důkazy z hlediska věrohodnosti podávaných zpráv nevyhodnotil, ačkoliv výpovědi některých (většiny) svědků si natolik odporují, že nemohou vedle sebe obstát, a nevěrohodnost některých výpovědí nelze bez dalšího vyloučit. Dovolatelka proto právem namítá, že všechny poznatky, na nichž odvolací soud založil svá skutková zjištění, nemusí být pravdivé.
Odvolacímu soudu je třeba rovněž vytknout, že při zjišťování skutkového stavu nevzal v úvahu výpovědi svědků MUDr. R. P. a A. Š. jen na základě toho, že „se nejednalo o osoby s bližším vztahem“ k zůstaviteli. U svědkyně MUDr. R. P. přitom bylo zjištěno, že byla ošetřující lékařkou zůstavitele, a A. Š. podle své výpovědi znal zůstavitele „od doby, co se vrátil z vojny“. Hodnocení odvolacího soudu jednak zcela neodpovídá zjištěným okolnostem, jednak nepředstavuje posouzení těchto důkazů z hlediska věrohodnosti a pravdivosti. Odvolacím soudem uvedený důvod tedy bez dalšího neopravňoval tyto důkazy při zjišťování skutkového stavu věci pominout.
Dovolatelka také důvodně namítá, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédl ke všemu, co o skutečnostech, významných pro posouzení sporu, vyšlo během řízení najevo. Jde zejména o výpovědi svědkyň B. R. a E. V., které uvedly takové skutečnosti, jež soužití žalobkyně se zůstavitelem ve společné domácnosti jednoznačně vylučují. Odvolací soud tyto a další obdobné důkazy při zjišťování skutkového stavu věci pominul, aniž by k tomu uvedl jakýkoliv důvod, zejména proč je považoval za nevěrohodné nebo nepravdivé.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dále vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci vzal v úvahu i to, jak vypovídala „většina svědků“. I když pro objasnění rozhodných skutečností v této věci byly, jak vyplývá z povahy dokazovaných skutečností, významné především výpovědi svědků, neodpovídá takovýto postup ustanovení § 132 o.s.ř. Pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující – jak vyplývá z výše uvedeného – vyhodnocení důkazů z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. To, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností; pravdivý obraz skutečnosti nemusí (a často nebývá) znám většině svědků, kteří v řízení vypovídají.
Odvolací soud dospěl k závěru odlišnému od rozsudku soudu prvního stupně (s výjimkou zopakování výpovědí svědků A. N., S. B., J. H. a J. M.) na základě hodnocení stejných důkazů (výpovědí více než dvaceti svědků) jako soud prvního stupně.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o.s.ř.) a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§ 213 odst. 2, věta první, o.s.ř.). Pokud tak učiní, pak i pro řízení před ním platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§ 211 o.s.ř.); z toho plyne, že i v řízení před odvolacím soudem má být zpravidla provedeno dokazování při jednání a účastníci mají právo se vyjádřit ke všem důkazům, a to bez ohledu, zda byly provedeny procesním soudem, dožádaným soudem nebo prostřednictvím soudu prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popř. přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.).
