Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 369/2010, ze dne 17. 8. 2010:
V projednávané věci se odvolací soud při posuzování otázky právní povahy úroků z vkladu peněžních prostředků, které náleží do dědictví, a počátku běhu promlčecí doby pro jejich vydání odchýlil od ustanovení hmotného práva i jeho interpretace obsažené v judikatuře Nejvyššího soudu, dovolání tak lze považovat za přípustné. Především je třeba připomenout, že předmětem dědictví, tak jak to vyplývá z § 460 obč. zák., je pouze majetek patřící zůstaviteli v okamžiku jeho smrti (k vymezení dědictví v případě prostředků uložených na vkladovém účtu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 66/2008 civ., svazek 6), v projednávané věci tak do majetku zůstavitele patřilo pouze právo na vydání peněžních prostředků zůstavitele uložených na účtu dovolatele v rozsahu, v jakém zůstaviteli příslušelo k okamžiku jeho smrti. Přírůstek k tomuto majetku po smrti zůstavitele v podobě příslušenství pohledávky náležící do dědictví pak představuje výsledek hospodaření s touto pohledávkou, kterého bylo dosaženo tím, že zůstavitelem zanechané finanční prostředky byly ponechány na vkladovém účtu dovolatele.
Nejvyšší soud přitom ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že v období od nabytí dědictví do potvrzení nabytí dědictví jsou z právních úkonů týkajících se do dědictví náležících majetkových práv oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici, kteří dědictví neodmítli, společně a nerozdílně v míře, která je určená jejich dědickým podílem (k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1974, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 24 Cdo 484/2000, publikovaný v časopise Ad Notam, číslo 6/2000, str. 134).
Byly-li tedy peněžní prostředky náležící do dědictví ponechány uložené na vkladovém účtu dovolatele, představuje ta část úrokového výnosu, kterou si dovolatel ponechal nad rámec svého dědického podílu, bezdůvodné obohacení vzniklé přijetím plnění bez právního důvodu (v tomto závěru lze tedy souhlasit s odvolacím soudem). Jde-li však o plnění bez právního důvodu, vzniká obohacení již samotným přijetím plnění představujícím rozšíření majetkové sféry osoby, jíž nesvědčí odpovídající právní titul. K obohacení dovolatele tudíž došlo již připsáním smluvních úroků na účet, kdy také v souladu s ustanovením § 107 odst. 2 obč. zák. počala běžet promlčecí doba na jeho vydání. Nelze přitom slučovat, tak jak to činí odvolací soud, počátek běhu promlčecí doby pro vydání úroků z vkladu s okamžikem, kdy byla pravomocně deklarována povinnost dovolatele vydat část jistiny. Přírůstek pohledávky v podobě jejího příslušenství sice ovlivňuje výši celkové částky, jíž se může oprávněný vůči povinnému domáhat, právo na jeho vydání však představuje akcesorický závazkový vztah a nikoliv vztah totožný se vztahem hlavním (k vymezení vztahu mezi hlavním a vedlejším závazkovým právním vztahem srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007).
Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že pokud právo na zaplacení úroků vzniklo před promlčením jistiny, je třeba jeho promlčení posuzovat samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4397, svazek 4/2007). Není důvodu, aby v případě, že tyto úroky představují zároveň bezdůvodné obohacení dovolatele, počala promlčecí doba běžet až vydáním jistiny. Není rovněž možné spojovat počátek běhu promlčecí doby s usnesením o dědictví a řízením mu předcházejícím. Usnesení o dědictví má deklaratorní charakter, není s ním tedy spojen okamžik nabytí bezdůvodného obohacení a nelze od něj počítat běh objektivní promlčecí doby (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy, číslo 11/1997). Rovněž samotné řízení o dědictví nemohlo běh promlčecí doby ovlivnit, neboť předmětem dědického řízení jsou pouze mezi dědici nesporná aktiva a pasiva, v souladu s ustanovením § 175k odst. 3 o. s. ř. není úkolem soudu v dědickém řízení řešit sporné nároky mezi dědici (těch se účastníci dědického řízení mohou domáhat již v průběhu dědického řízení zvláštním žalobním návrhem), a tedy ani sporné nároky týkající se výsledků hospodaření s majetkem náležícím do dědictví v průběhu dědického řízení. K těmto závěrům je třeba přihlédnout jak při posuzování objektivní, tak i subjektivní promlčecí doby, u níž pak počátek běhu není dán okamžikem výplaty dědických podílů bez odpovídajícího úrokového výnosu, ale již vědomostí žalobců o skutečnosti, že dovolatel nabývá prospěch z majetku náležícího do dědictví nad rámec svého podílu na jejich úkor, neboť již tehdy byli žalobci obeznámeni s rozhodujícími skutečnostmi proto, aby se mohli začít domáhat ochrany svých práv. Posouzení otázky promlčení odvolacím soudem tedy lze v návaznosti na výše uvedené považovat za nesprávné, a dovolání bylo tedy v tomto ohledu podáno důvodně.
