Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4157/2008, ze dne 11. 3. 2009:
Ačkoli právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto), podle § 460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, publikovaný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1974). V období od smrti zůstavitele až do vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví. Jediného dědice je tak třeba považovat za vlastníka věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1586/98).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. září 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, zodpověděl kladně otázku aktivní legitimace dědiců domáhat se ochrany vlastnického práva k věci dříve, než byla projednána v dědickém řízení. Nejvyšší soud dovodil, že dědicové jsou kromě jiného „oprávněni uplatnit i nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vznikl-li třetí osobě v souvislosti se zmenšením majetku náležejícího do dědictví jednáním této třetí osoby“. Třebaže citované rozhodnutí se týká ochrany oprávněného dědice ve vztahu k třetím osobám, není možné přehlédnout, že žalobkyně je v současné době spoluvlastnicí předmětných nemovitostí z jedné třetiny a také výlučnou závětní dědičkou zbývajících dvou třetin předmětných nemovitostí.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je-li zřejmé, který z více dědiců právo převezme (např. podle závěti, která nebyla v dědickém řízení napadena), lze v řízení v těchto a v jim podobných případech pokračovat již před skončením dědického řízení, pokud to nevylučuje povaha věci (srov. např. usnesení NS ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2817/2004 nebo ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1908/2003). Vzhledem k tomu, že žalobkyně dědictví neodmítla a platnost závěti nebyla v dědickém řízení zpochybněna, je nutno uzavřít, že žalobkyně se smrtí V. B. stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Za této situace a ve světle uvedené judikatury neshledal dovolací soud důvod, proč by otázku vlastnictví předmětných nemovitostí nebylo možno posoudit jako otázku předběžnou.
Z dokazování v předchozím řízení vyplynulo, že předmětné nemovitosti odvolatel užíval výlučně sám a že žalobkyni znemožnil přístup do nich výměnou zámků ve vchodových dveřích. Dědické řízení, probíhající již od roku 1999 (spis zn. 18 D 1271/99 Obvodního soudu pro Prahu 5) nemůže znemožnit uplatnění vlastnického práva žalobkyně za situace, kdy vlastnictví k věci se nabývá dnem smrti zůstavitele. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby z titulu bezdůvodného obohacení je v předmětném sporu dána.
