Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 774/2009, ze dne 27. 4. 2011:
Dědictví je představováno souhrnem všech práv a povinností způsobilých být předmětem dědění, aniž by dědické nástupnictví k nim bylo závislé na vědomosti dědice o tom, o jaké práva a povinnosti jde. I když právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto), podle § 460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. V období od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví, z právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a ve sporech s jinými osobami ohledně tohoto majetku mají v řízení postavení nerozlučných společníků – § 91 odst. 2 o. s. ř. (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1974, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2920/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 53, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2002). Nejvyšší soud se opakovaně vyslovil k otázce aktivní legitimace jednoho z více dědiců k uplatnění pohledávky, jež nebyla přihlášena a vypořádána v rámci dědického řízení, tak, že nebyla-li pohledávka zůstavitele vypořádána v dědickém řízení, mají dědici ve sporu s jinými osobami ohledně této pohledávky, patřící do dědictví, postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.); proto podal-li žalobu pouze jeden z nich, není aktivně věcně legitimován k uplatnění tohoto nároku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, pod č. 67/2000, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005, a jeho usnesení ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1458/2005). Otázku aktivní legitimace jediného dědice k uplatnění pohledávky, jež nebyla přihlášena a její nabytí nebylo potvrzeno v dědickém řízení, již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 124/2002. Dospěl k právnímu závěru, podle něhož jediný dědic zůstavitele je i před skončením řízení o dědictví legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele. V rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1586/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy pod č. 1/2001, s. 47, Nejvyšší soud pak dovodil, že dědic má právo domáhat se vydání věci náležející do pozůstalosti na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje; to platí i v případě, že dosud nebylo ukončeno řízení o projednání dědictví, případně řízení o dodatečném projednání (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 2 Cdo 2501/98, uveřejněný v Souboru pod č. C 51).
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá zaplacení části kupní ceny s tvrzením, že ji žalovaní zůstaviteli (jejímu právnímu předchůdci) neuhradili . Žalobkyně uplatnila majetkový nárok, který nebyl v dědickém řízení přihlášen (resp. byl přihlášen v průběhu odvolacího řízení). Jestliže bylo zjištěno, že dědictví po zůstaviteli K. K. nabyla žalobkyně jako jediná dědička ze závěti a řízení o dědictví bylo pravomocně skončeno potvrzením jedinému dědici (žalobkyni), pak vzhledem ke shora řečenému není správný právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Otázka aktivní věcné legitimace totiž nezávisela na tom, zda žalobkyně v dědickém řízení žalovanou pohledávku nabyla (ani na tom, zda ji v dědickém řízení přihlásila), nýbrž na tom, zda je jedinou dědičkou zůstavitele.