Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1277/2004, ze dne 31. 10. 2006:
Žalobcům nelze přisvědčit, že před tím, než rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 9. 1997, č. j. Nc 567/97-6, jímž byla za nezletilé žalobce schválena dohoda o vypořádání dědictví po jejich zemřelém otci, nabyl právní moci, nemohli právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení uplatnit a že teprve tímto okamžikem získali znalost, na čí úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Otázku určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. v obdobném případě Nejvyšší soud České republiky již vyřešil ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 10/2001. V něm dospěl k závěru, že i když právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto), podle § 460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. S poukazem na závěry vyjádřené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 42/1974, vyslovil, že v období od smrti zůstavitele až do vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele), z právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Jsou proto kromě jiného oprávněni uplatnit i nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikl-li třetí osobě v souvislosti se zmenšením majetku náležejícího do dědictví jednáním této třetí osoby. Protože od těchto závěrů není důvod se odchylovat ani v dané věci, je správný názor odvolacího soudu, že pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby bylo rozhodující, kdy se dědici (žalobci) skutečně dozvěděli o tom, že se žalovaná na jejich úkor bezdůvodně obohatila výběrem peněz z běžného účtu, který patří do dědictví po jejich zemřelém otci. Z toho tedy plyne, že počátek subjektivní promlčecí doby nebyl v tomto případě závislý na nabytí právní moci rozhodnutí opatrovnického soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví za tehdy nezletilé žalobce.
V posuzovaném případě bylo nepochybně zjištěno, že otec žalobců zemřel dne 29. 10. 1995. Již od tohoto data byli žalobci jako dědici legitimováni (společně a nerozdílně) k uplatnění případného nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Žalobci, resp. jejich matka A. P. získala vědomost o výběru částky 100.000,- Kč z běžného účtu zůstavitele dne 9. 9. 1996 a částky 53.902,40 Kč v měsíci březnu 1997 (20. 3. 1997). Od těchto okamžiků začala běžet subjektivní dvouletá promlčecí doba; u částky 100.000,- Kč její konec připadl na 9. 9. 1998 a u částky 53.902,40 Kč na měsíc březen 1999 (konkrétně na 20. 3. 1999). Protože žaloba byla podána u soudu až dne 3. 11. 1999, došlo k promlčení obou částek v důsledku marného uplynutí subjektivní promlčecí doby, neboť její běh skončil dříve než u objektivní promlčecí doby (částka 100.000 Kč byla vybrána dne 31. 10. 1995 a částka 53.902,40 Kč nejpozději dne 9. 8. 1996).
Za této situace je pak nadbytečné zabývat se otázkou, zda objektivní promlčecí doba byla tříletá či desetiletá, neboť i kdyby závěry odvolacího soudu, že objektivní promlčecí doba byla v tomto případě tříletá, nebyly správné, nemělo by to vliv na správnost posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby a na správnost závěru, že právo na plnění z bezdůvodného obohacení se promlčelo v důsledku marného uplynutí samostatně běžící subjektivní promlčecí doby.
