Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1625/2024, ze dne 27. 8. 2024:
Podle ustanovení § 171 odst. 1 z. ř. s. aktiva pozůstalosti tvoří majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti, jakož i pohledávky a majetková práva, která sice vznikla teprve po jeho smrti, avšak mají původ v právních skutečnostech, jež nastaly za jeho života, a která by mu bez dalšího patřila, kdyby nezemřel, a právo na vypořádání společného jmění, které bylo zrušeno, zaniklo nebo bylo zúženo ještě za života zůstavitele a dosud nebylo vypořádáno. Podle ustanovení § 171 odst. 2 z. ř. s. pasiva pozůstalosti tvoří a) dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, jakož i dluhy, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt, b) náklady pohřbu, náklady některých osob na zaopatření a další dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti.
Podle ustanovení § 172 odst. 1 z. ř. s. aktiva pozůstalosti soud zjistí především ze soupisu pozůstalosti nebo ze seznamu pozůstalostního majetku anebo ze společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku. Ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. stanoví, že nebyla-li zjištěna podle odstavce 1, soud aktiva pozůstalosti objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu aktiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.
Podle ustanovení § 173 z. ř. s. pasiva pozůstalosti soud objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu pasiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do pasiv pozůstalosti, ke sporným dluhům se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.
Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv pozůstalosti lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud současně musí přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky sporná, se smí omezit jen na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud je povinen zjišťovat zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), ledaže by šlo o aktiva (jednotlivé majetkové hodnoty zůstavitele) nebo o pasiva (jednotlivé dluhy a závazky zůstavitele), která by byla mezi účastníky řízení sporná (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1830/2006, na nějž odkazují oba účastníci řízení v dovolání a ve vyjádření k němu, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5272/2007, v rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, který byl publikován v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1183/2024).
Sporností aktiv nebo pasiv pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 věta druhá z. ř. s. se přitom rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli. Jsou-li údaje účastníků shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva pozůstalosti. V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nemůže se soud omezit na „zjištění spornosti“; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do pozůstalosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5455/2007, jehož závěry se přiměřeně uplatní i za současné právní úpravy).
Z uvedeného tedy vyplývá, že soud (soudní komisař) v pozůstalostním řízení není oprávněn řešit spor mezi účastníky řízení o skutkový základ rozsahu aktiv a pasiv pozůstalosti. Zůstala-li tak některá z rozhodných okolností stran aktiv či pasiv pozůstalosti mezi dědici zůstavitele po skutkové stránce sporná, postupuje soud (soudní komisař) podle ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá, případně § 173 věta druhá z. ř. s., tj. omezí se jen na zjištění jejich spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty pozůstalosti (popř. výše jejího předlužení) k nim nepřihlíží. Tím však není dotčeno právo účastníků řízení (dědiců) domáhat se svých práv k tomuto majetku nebo ohledně takových dluhů žalobou mimo řízení o pozůstalost (§ 189 odst. 1 z. ř. s.).
V projednávaném případě S. H. zpochybňovala platnost předmětných darovacích smluv z důvodu, že dárci byli zastoupeni na základě obecných plných mocí udělených R. H. k běžnému zastupování, ze kterých „nevyplývá vůle dárců darovat nemovité věci R. H.“. Odvolací soud tuto námitku označil za nedůvodnou a dospěl k závěru, že námitka neplatnosti darovacích smluv z důvodu, že dárci byli zastoupeni na základě obecných plných mocí k běžnému zastupování, „je právním hodnocením obsahu smluvního ujednání, které nezakládá skutkovou spornost ve smyslu ustanovení § 173 věta druhá z. ř. s.“. S uvedeným závěrem však dovolací soud za okolností projednávaného případu nesouhlasí.
Dovolatelka výše uvedený závěr odvolacího soud zpochybňuje s tím, že „zmocněnec daroval sám sobě nemovité věci v rozporu se zájmy zůstavitele dle ustanovení § 437 o. z.“, a tedy že práva a povinnosti vyplývající z darovacích smluv měla být označena za sporná dle § 173 z. ř. s. a ohledně těchto bylo na místě obrátit se na soud se žalobou podle ustanovení § 189 z. ř. s. R. H. naproti tomu uvádí, že „rozhodující je postoj zastoupeného“ a to, „zda se případného rozporu jeho zájmů se zájmem zástupce dovolá“, a že v tomto případě zůstavitel „o rozporu věděl a neprojevil vůli směřující k dovolání se určité neplatnosti jednání“.
Podle ustanovení § 437 odst. 1 o. z. zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti.
Ustanovení § 440 odst. 1 o. z. stanoví, že překročil-li zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu. To platí i v případě, kdy za jiného právně jedná osoba, která k tomu není oprávněna.
Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54, ročník 2023, uzavřel, že „… [45] Zástupce vždy jedná (má jednat) v zájmu zastoupeného. Pro případ, že mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného je rozpor, odebírá ustanovení § 437 odst. 1 o. z. zástupci oprávnění zastupovat. Jinak řečeno, v rozsahu, v němž jsou zájmy zástupce a zastoupeného v rozporu, zástupci (zásadně) nesvědčí oprávnění zastupovat. [46] Výjimku upravuje citované ustanovení pro smluvní zastoupení, a to pro případ, kdy zmocnitel o rozporu mezi jeho zájmy a zájmy zmocněnce věděl či vědět musel; zákonodárce tak ponechává na zastoupeném (zmocniteli), zda přes existující rozpor v zájmech zachová svému smluvnímu zástupci (zmocněnci) oprávnění zastupovat, či zda jeho zástupčí oprávnění omezí (např. udělením pokynů) nebo ukončí. Rozpor v zájmech, o němž zmocnitel ví či vědět musí, neomezuje zástupčí oprávnění zmocněnce; zmocněnec je i přes tento rozpor oprávněn zmocnitele zastupovat. … [48] Jedná-li zástupce i přesto, že mezi jeho zájmy a zájmy zastoupeného je rozpor (bránící zastupování), překračuje své zástupčí oprávnění (jedná v záležitosti, v níž není oprávněn zastupovat). Ustanovení § 437 odst. 2 o. z. upravuje důsledky takového jednání; přitom vyvažuje mezi ochranou dotčené třetí osoby (s níž zástupce jednal) a zastoupeného. … [56] Důsledkem jednání bez zástupčího oprávnění, resp. překročení zástupčího oprávnění, přitom není neplatnost právního jednání učiněného (neoprávněným) zástupcem; takové jednání toliko zastoupeného nezavazuje, přičemž zastoupenému zůstává právo je dodatečně schválit (ratihabovat) a tím je učinit závazným i pro sebe (srov. § 440 a § 446 o. z. a dále výklad podaný Nejvyšším soudem v R 37/2020).“
Dovolací soud má za to, že za situace, kdy R. H. jednal v případě předmětných darovacích smluv ze dne 3. 5. 2021 ve vlastní záležitosti, vystupoval-li jako zástupce za dárce a na straně druhé osobně jako obdarovaný, byl na základě zákonem vymezené (dle ustanovení § 437 odst. 2 věta druhá o. z.) vyvratitelné právní domněnky dán rozpor v zájmech zástupce (zmocněného R. H.) a zastoupeného (zmocnitele, tj. zůstavitele, příp. i M. H.). Výjimku z nemožnosti zastoupit jiného pro rozpor v zájmech při smluvním zastoupení přitom upravuje citované ustanovení § 437 odst. 1 o. z. pro ty případy, kdy zastoupený (tj. zmocnitel) o takovém rozporu mezi jeho zájmy a zájmy zástupce (tj. zmocněnce) věděl či vědět musel. Pro rozhodnutí soudů v projednávaném případě tedy bylo rozhodné, zda zůstavitel jako zastoupený v pozici dárce o takovém rozporu mezi jeho zájmy a zájmy zástupce R. H. v pozici obdarovaného věděl či vědět musel. Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se v daném případě o překročení zástupčího oprávnění s důsledky z toho vyplývajícími dle ustanovení § 440 o. z. (k tomu také srov. výše citovaný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022).
Jestliže však S. H. zpochybňovala rozsah zástupčího oprávnění R. H. vyplývajícího z plné moci udělené zůstavitelem R. H. dne 24. 7. 2020, a to z důvodu nedostatku vůle zůstavitele převést předmětné nemovité věci na svého vnuka R. H., z čehož dovozovala neplatnost předmětných darovacích smluv (pozn. v kontextu výše citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, by měla namítat nezávaznost předmětných darovacích smluv pro zastoupeného zůstavitele), přičemž R. H. tato její tvrzení zpochybňoval a dovozoval naplnění podmínek výjimky stanovené pro nemožnost zástupčího oprávnění, tvrdil-li, že zůstavitel „o rozporu věděl a neprojevil vůli směřující k dovolání se určité neplatnosti jednání“, že (jak R. H. uvedl již ve svém odvolání ze dne 17. 6. 2022 proti usnesení soudu prvního stupně) i M. H. potvrdila, že „vůle obou dárců byla darovat vnukovi (R. H.) předmětné nemovitosti“, je z uvedeného zřejmé, že i za situace, kdy do okamžiku smrti zůstavitele nebyl ohledně předmětných nemovitých věcí podán na základě předmětných darovacích smluv návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, byl zůstavitel vlastníkem předmětných nemovitých věcí (a tedy soudy postupovaly správně, jestliže je zařadily do aktiv pozůstalosti po zůstaviteli), a že mezi účastníky řízení vznikl spor o práva a povinnosti vyplývající z předmětných darovacích smluv, včetně závazku zůstavitele převést předmětné nemovité věci na R. H. jako obdarovaného, spočívající ve skutkových okolnostech týkajících se oprávnění R. H. zastupovat zůstavitele při uzavírání předmětných darovacích smluv ze dne 3. 5. 2021 na základě plné moci datované dnem 24. 7. 2020.
Při existenci sporných skutkových okolností tedy odvolací soud pochybil, pokud do pasiv pozůstalosti po zůstaviteli zahrnul také mezi účastníky řízení (dědici) sporný závazek zůstavitele jako dárce odevzdat předmětné nemovité věci (id. spoluvlastnický podíl na nich) nabyvateli z darovací smlouvy, ačkoliv byl v projednávaném případě na místě postup podle ustanovení § 173 věty druhé z. ř. s., tj. omezení se na zjištění spornosti ohledně předmětného pasiva, tj. závazku zůstavitele jako dárce odevzdat předmětné nemovité věci (id. spoluvlastnický podíl na nich) nabyvateli z darovací smlouvy, s tím, že k tomuto spornému pasivu v pozůstalostním řízení nebude nadále přihlíženo.
