Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2090/2024, ze dne 7. 8. 2024:
Podle § 156 z. ř. s. platí, že vznikne-li pochybnost o tom, zda má pozůstalost spravovat správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem, nebo vykonavatel závěti, nebo dědic, nebo některý z více dědiců anebo všichni dědicové, soud i bez návrhu usnesením rozhodne, kdo z nich je oprávněn ke správě pozůstalosti.
Ustanovení § 157 odst. 1 téhož předpisu uvádí, že nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti, soud může i bez návrhu usnesením jmenovat správce pozůstalosti, jestliže a) vykonavatel závěti nebyl jmenován nebo odmítl spravovat pozůstalost nebo je zřejmě nezpůsobilý spravovat pozůstalost, a jestliže dědici nejsou schopni řádně spravovat pozůstalost, b) je třeba vyhotovit seznam majetku patřícího do pozůstalosti, nebo c) je k tomu jiný vážný důvod.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zcela správně vystihl, že předmětem jeho rozhodování je posoudit v poměrech přítomné věci, zda je – v rámci konkurence obou zmiňovaných zákonných ustanovení – namístě povolat ke správě pozůstalosti některého z více dědiců či zda je zapotřebí přikročit ke jmenování správce pozůstalosti.
Ke vzájemnému vztahu výše zmíněných institutů se Nejvyšší soud podrobněji vyjádřil v odvolacím soudem zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023, jež bylo po projednání v občanskoprávním a obchodním kolegiu Nejvyššího soudu za účelem sjednocení judikatury nižších soudů uveřejněno pod číslem 48/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a touto s právní větou: Dochází-li mezi dědici k neshodám ohledně správy pozůstalosti, může soud rozhodnout o tom (§ 156 z. ř. s.), že správu pozůstalosti má vykonávat pouze jeden z dědiců, zejména za situace, kdy tomuto dědici svědčí právní důvod k dědění, o němž nejsou pochybnosti, dědictví neodmítl a je schopen a ochoten spravovat pozůstalost. Nejvyšší soud v důvodech uvedeného rozhodnutí vycházel z toho, že nepanuje-li shoda mezi více dědici o správě pozůstalosti, je třeba ingerence soudu (rozhodnutí o tom, kdo bude správu vykonávat). Dovolací soud se přiklonil k závěru, že v takovém případě lze rozhodnout usnesením o oprávnění ke správě pozůstalosti dle § 156 z. ř. s. K obdobnému právnímu názoru přitom dospěla i odborná literatura. Ustanovení § 156 z. ř. s. zřejmě opravňuje soud i k tomu, aby v konkrétním případě rozhodl, dochází-li mezi více dědici k neshodám ohledně správy pozůstalosti, že správu má vykonávat pouze jeden z více dědiců, popřípadě že každý z nich má vykonávat správu pozůstalosti samostatně. V případech, kdy by se ukázalo potřebné, aby pozůstalost spravoval některý z dědiců, může o tom soud rozhodnout podle § 156 z. ř. s., spíše než jmenováním některého z dědiců správcem pozůstalosti podle § 157 z. ř. s. (k tomu odkázal na Muzikáře, L.: Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 292 a 295). Nejvyšší soud však současně poznamenal, že „správa jedním z dědiců může být vhodná právě v situaci, kdy takový dědic disponuje patřičnými znalostmi a dovednostmi a správu může vykonávat efektivně“, a že v konkrétní projednávané věci měla správou pověřená dědička vysokoškolské vzdělání ekonomického směru.
Právní závěry obsažené ve zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023, byly ovšem dovolacím soudem dále rozvinuty v pozdějším usnesení ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3295/2023, v němž se zdůrazňuje, že z obecných požadavků na správu cizího majetku vyplývá, že (rovněž) soudem jmenovaný správce pozůstalosti (obdobně jako dědic pověřený správou pozůstalostního majetku) vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí řádného hospodáře a že svou činností sleduje naplnění účelu prosté správy pozůstalosti, tedy aby majetek patřící do pozůstalosti byl zachován pro dědice, popřípadě, odůvodňuje-li to stav aktiv a pasiv pozůstalosti, pro zůstavitelovy věřitele (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021).
Při jmenování správce pozůstalosti (popř. při pověřené některého z dědiců správou pozůstalosti) soud přihlíží zejména k tomu, zda uvažovaná fyzická osoba je zejména vzhledem ke svému vzdělání, odborným znalostem, zkušenostem a zdravotnímu stavu způsobilá vykonávat působnost správce pozůstalosti a plnit povinnosti s péčí řádného hospodáře, a zda její zájmy nejsou v rozporu se zájmem na zachování majetku patřícího do pozůstalosti pro /ostatní v úvahu přicházející/ dědice, popřípadě pro věřitele zůstavitele. Nejvyšší soud za zjevný střet zájmů osoby povolané ke správě pozůstalostního majetku považoval ve výše zmíněném rozhodnutí (viz jeho odstavec 30) i spoluvlastnický vztah založený mezi takovou osobou a zůstavitelem, jenž brání spoluvlastníkovi spravovat vedle svého podílu i jeho zbývající část, jež má být předmětem dědictví. Jestliže důvodem pro závěr o nebezpečí střetu zájmů byla existence podílového spoluvlastnictví, musí uvedený závěr – mutatis mutandis – platit i pro vztah založený na bázi společného jmění pozůstalé manželky (jako v úvahu přicházející dědičky) a zůstavitele k převážné části věcí, jež jsou podle dosavadního průběhu řízení předmětem aktiv (popř. pasiv) daného pozůstalostního řízení. Tato objektivně daná skutečnost v rovině právní diskvalifikuje pozůstalou manželku z možnosti samostatně spravovat pozůstalost, ve vztahu k níž není dosud pro trvající spor najisto postaven okruh dědiců. Již tato okolnost vede (bez ohledu na důvody další) k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné.
Lze současně uvést, že právě pro enormní rozsah i specifickou strukturu spravovaného majetku nelze do poměrů přítomné věci mechanicky vztahovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023, a to z důvodu, že tehdy povolaná dědička měla odpovídající ekonomické vzdělání. Rovněž v dříve posuzované věci byla odlišná struktura spravované majetkové podstaty, která nejenže svým rozsahem nesnesla srovnání s nyní projednávanou věcí, ale ani se její část nenacházela v cizině, což s sebou neneslo potřebu zvláštních znalostí či dovedností pozůstalost spravující osoby. Na existenci nemovitých věcí v cizině přitom odkázal ve svém podání ze dne 16. 1. 2024 (na č.l. 1071 spisu) účastník řízení 6/ M. L., přičemž tak učinil před rozhodnutím odvolacího soudu v režimu úplné apelace ovládající odvolací řízení, tudíž včas (srov. § 28 odst. 1 z. ř. s.). Dalším podstatným faktem, pro nějž je Nejvyšším soudem judikovaná věc zcela nesouměřitelná s věcí právě projednávanou, je rozsah dosud najevo vyšlého majetku zůstavitele, který se pohybuje v řádech vyšších stovek miliónů Kč (podle jednoho z účastníků řízení má dosahovat až miliardy Kč). Správa majetku se (soudě podle zatímního obsahu pozůstalostního spisu čítajícího přes 1 500 stran) vztahuje i na probíhající řízení před soudy a finančními orgány, včetně složitých řízení insolvenčních. Jde tedy v přítomné věci – nejen svým rozsahem – o pozůstalostní řízení zcela mimořádné, s nímž se pojí extrémní nároky jak na osobu pověřeného soudního komisaře, tak – a to zejména – i na osobu spravující pozůstalost. K argumentu pozůstalé manželky a účastnice č. 2) o tom, že ani zůstavitel nedosáhl vysokoškolského vzdělání možno připomenout, že zůstavitel spravoval vlastní majetek (případně majetek náležející mase společného jmění manželů), kdežto osoba spravující pozůstalost spravuje majetek cizí, proto zákon vyžaduje u prosté správy dle § 1405 a násl. o. z., aby jednala ve prospěch beneficienta či beneficientů předepsaným způsobem (čímž se zřetelně odlišuje od vlastníka, který takovými povinnostmi při nakládání s vlastním majetkem svázán není).
Pro věc je již zcela nepodstatné, že mezi účastníky pozůstalostního řízení se odbývají i další spory, a že vůči účastnicím řízení 1) a 2) mělo být podáno trestní oznámení, neboť tyto účastnice právem poukazují na to, že jde o skutečnosti, které nebyly známy v době rozhodování odvolacího soudu a k těmto skutkovým novotám proto nemůže přihlédnout ani Nejvyšší soud, pro jehož rozhodování je vždy určující stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu odvolacího soudu (§ 243f o. s. ř.). Z téhož důvodu nemohl odvolací soud přihlédnout ani k tomu, že pozůstalá manželka udělila v souvislosti s přezkoumávaným usnesením odvolacího soudu dne 22. 4. 2024 plnou moc svému právnímu zástupci Mgr. Veverkovi, a to ke správě celé pozůstalosti, čímž při správě cizího majetku jednala neodborně a v příkrém rozporu se zákonem [neboť podle § 1401 odst. 1 o. z. správce plní své povinnosti osobně. Na jinou osobu může přenést svou působnost nebo se dát jinak zastoupit jen při jednotlivém právním jednání; přitom je povinen takovou osobu pečlivě vybrat a dát jí dostatečné pokyny], což je jinak okolnost svědčící pro možné odvolání správce pozůstalosti ve smyslu § 159 z. ř. s. ve spojení s § 1560 písm. a) o. z., popř. pro nahrazení osoby dosud spravující pozůstalost z řad dědiců jmenováním správce.
Vzhledem k tomu, že s ohledem na výše řečené účastnice 1) – pozůstalá manželka nemůže být jmenována osobou výlučně spravující pozůstalosti pro zjevný rozpor vlastních zájmů a též z důvodu, že pro rozsáhlost i charakter spravované majetkové podstaty nebyla zjištěna její dostatečná erudice a kvalifikace, není právní posouzení dovoláním předestřené otázky ze strany odvolacího soudu správné, pročež je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
