Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 18 Co 279/2017, ze dne 22. 2. 2018:
Vydědění ve smyslu ustanovení § 1646 zákona č. 89/2012 Sb. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo, resp. v daném případě (s ohledem na to, že zůstavitel učinil univerzální dědičkou žalovanou L. B.), právo na povinný díl ve smyslu ustanovení § 1654 a násl. o.z. Podle konstantní judikatury zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Pro posouzení důvodu vydědění je významné i to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kdy se tento vztah pokouší navázat a nikoliv v situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně, kdy k němu sám podstatně přispěl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997 sp.zn. 2 Cdon 86/97, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004 sp.zn. 30 Cdo 2214/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007 sp.zn. 21 Cdo 688/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2015 sp.zn. 21 Cdo 4512/2014 a další). Přihlédnout je třeba i k tomu, že u závěti, či listiny o vydědění, jako jednostranných právních úkonů, je třeba respektovat vůli zůstavitele a poskytnout jí principiální ochranu, jestliže důkazy nevedou k jednoznačně opačným závěrům (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7.11.2012, sp.zn. I ÚS 295/10).
V projednávaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že mezi zůstavitelem K. F. a jeho dcerou – žalobkyní K. H., nedošlo k navázání normálního rodinného vztahu již od útlého dětství žalobkyně, když manželství zůstavitele a matky žalobkyně bylo rozvedeno v době, kdy žalobkyni byl 1 rok. Za této situace je logické, že o navázání normálních vztahů mezi otcem a dcerou se měl pokusit zůstavitel, což však neučinil ani v dětství žalobkyně, ani v pozdějším věku. Okolnost, že zůstavitel platil na žalobkyni výživné, nelze považovat za projev zájmu o žalobkyni, ani o pokus o navázání normálních rodinných vztahů. Jestliže zůstavitel poslal krátce po rozvodu žalobkyni nějaké menší dárky, které mu byly matkou žalobkyně vráceny, je to zcela nedostatečná snaha o navázání styku s žalovanou. Je třeba zdůraznit, že i v případě, pokud by zůstaviteli K.F. bránila matka žalobkyně ve styku s žalobkyní, resp. zaslané dárky mu vracela, nelze uvedenou skutečnost přičítat k tíži žalobkyni, která byla v té době zcela útlého věku a zcela závislá na své matce.
Jestliže slyšení svědci vypověděli, že se zůstavitele neexistence vztahu s žalobkyní dotýkala – svědkyně J. S. „zemřelý se o tom vůbec nechtěl bavit a říkal, že si počká, až dojde k nápravě situace v době, až bude žalobkyně dospělá“, svědkyně O. K. „vím pouze, že celou situaci zemřelý špatně nesl a nechtěl o tom mluvit“ , svědkyně J. K. „řekl mě, že má z prvního manželství dceru, stejně tak z druhého manželství, s dcerou z prvního manželství má zakázáno se stýkat, nic o ní neví a dost ho to rozrušovalo“, či svědkyně L. F., „zemřelý však měl nějaký psychický problém na Drásov, s tím, že naváže kontakty až bude dcera velká“, lze z toho dovodit, že svým způsobem neexistenci rodinného vztahu s žalobkyní nenesl dobře, avšak podstatné je, že snahu o navázání běžných příbuzenských kontaktů nijak neprojevil. Zůstavitel měl v každém případě možnost podat u soudu návrh na úpravu styku s nezletilou a rozhodnutím soudu by mu takový styk byl ve stanoveném rozsahu povolen. Měl také možnost žalobkyni kontaktovat mimo její bydliště (pokud se nechtěl setkat s matkou žalobkyně, s níž měl zřejmě vyhrocený vztah), např. ve školském zařízení, kam žalobkyně docházela a pokusit se jí situaci vysvětlit, případně kontaktovat žalobkyni písemně. Zůstaviteli pak zejména nic nebránilo, aby s žalobkyní navázal a udržoval běžné příbuzenské vztahy alespoň v době její zletilosti. Jak žalobkyně uvedla, bydlí stále na stejné adrese od svého narození. Tvrzení zůstavitele v listině o vydědění, že se bezvýsledně pokusil o kontakt s žalobkyní je neprůkazné, navíc je nesporné, že pokud by skutečně měl zájem navázat s žalobkyní kontakt, způsob by si jistě našel a pokusy by opakoval.
Ze zjištěných skutečností je tak zřejmé, že sám zůstavitel zapříčinil, že mezi ním a žalobkyní nedošlo k navázání běžných rodinných vztahů jako mezi otcem a dcerou, když o žalobkyni od jejího jednoho roku věku až do své smrti neprojevil opravdový zájem, nezajímal se, jak žalobkyně žije, jaký má prospěch ve škole, kam nastoupila do zaměstnání, zda je vdaná a má děti apod. Jestliže tedy zůstavitel sám zavinil, že k navázání běžných rodinných vztahů mezi ním a žalobkyní nedošlo, když se o navázání tohoto kontaktu řádně ani nepokusil, a pouze před svými známými (viz shora uvedení svědci) naznačoval, že o věci nechce mluvit, neboť se ho dotýká, je třeba dovodit, že aktivně nepřispěl k navázání normálního příbuzenského vztahu a tudíž nelze ani očekávat, že by si takový vztah k zůstaviteli vytvořila sama žalobkyně. Z výsledku dokazování, provedeného soudem prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že zájem (či spíše nezájem) žalobkyně o zůstavitele byl zcela adekvátní zájmu (resp. nezájmu), který zůstavitel od roku 1981 až do své smrti projevoval o žalobkyni. Za této situace lze dovodit, že mu stav jeho vztahu s žalobkyní byl v podstatě lhostejný a že neexistenci řádného rodinného vztahu mezi ním a žalobkyní sám zavinil. Pro právní posouzení věci je přitom nepodstatné, zda zůstavitel svému blízkému okolí dával případně najevo, že mu neexistence vztahu s žalobkyní vadí, rozhodující je pouze ta skutečnost, jak jeho vztah k ní důvodně vnímala žalobkyně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 2512/2014). K námitce žalované, že žalobkyně věděla o tom, že zůstavitel měl mrtvici a přesto ho v té době nenavštívila a neposkytla mu pomoc, lze uvést pouze to, že pokud zůstavitel v podstatě za celý život žalobkyně o ni viditelně neprojevil žádný zájem, nestaral se o to, jak žije, lze jen stěží očekávat, že by žalobkyně (i za předpokladu že by se skutečně dozvěděla o špatném zdravotním stavu zůstavitele) v této souvislosti začala navazovat zatím neexistující vztah se zůstavitelem.
Ze shora uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť ze skutkových zjištění, provedených soudem prvního stupně, jež odvolací soud považuje za správné a úplné, vyvodil nesprávné právní hodnocení, jež není v souladu se shora citovanou judikaturou. Odvolací soud má za to, že vydědění, které učinil zůstavitel K. F. v závěti a listině o vydědění ze dne 18.3.2015 je neplatné, a tudíž žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli, resp. s ohledem na výše uvedenou závěť má jako nepominutelná dědička právo na povinný díl z pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 1654 odstavec 1 o.z. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak ve výroku uvedeno (§ 220 odstavec 1 písm. a/ o.s.ř.).