Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2859/2023, ze dne 7. 11. 2023:
Odvolací soud nesprávně vyložil znění § 173 z. ř. s., podle něhož se ve vztahu mezi dědici ke sporným aktivům či pasivům při projednání pozůstalosti nepřihlíží. Nejvyšší soud totiž ve vztahu k nové procesní úpravě zaujal v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022 (který byl dne 11. 10. 2023 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schválen k publikaci ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), právní názor, podle něhož dědic se může podle § 189 odst. 1 z. ř. s. domáhat vůči jinému dědici při splnění podmínky naléhavého právního zájmu (§ 80 o. s. ř.) určení, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, avšak jen do doby, než nabude právní moci rozhodnutí o dědictví podle § 185 z. ř. s, a to za současného předpokladu, že jde o právo k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti v důsledku neshody dědiců o rozhodných skutečnostech nepřihlížel (§ 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé z. ř. s.). To co bylo uvedeno o sporném právu (aktivu), platí samozřejmě i pro sporné pohledávky (pasiva).
V období po právní moci rozhodnutí o dědickém právu (§ 185 z. ř. s.) se může dědic podáním žaloby ve sporném řízení domáhat vůči ostatním dědicům ohledně sporných aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti ve svůj prospěch zpravidla již jen požadavkem na plnění, na vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu (např. ve vztahu k určení vlastnického práva k nemovité věci zapisované do katastru). V témže rozsudku Nejvyšší soud vysvětlil, že po pravomocném rozhodnutí o dědickém právu již není možno žalovat na určení, že věc náležela ke dni smrti zůstaviteli (obdobně, že určitá pohledávka je pasivem pozůstalosti). Po pravomocném rozhodnutí o dědickém právu se již žádné sporné skutečnosti v pozůstalostním řízení projednávat nemohou (§ 189 a § 193 odst. 1 in fine z. ř. s.), a proto na určení, že pohledávka tvoří pasivum pozůstalosti nemůže být dán po uvedeném okamžiku naléhavý právní zájem.
Pravidlo obsažené v § 173 věta druhá z. ř. s. nechce samozřejmě nijak krátit práva dědiců, ale směřuje k zajištění bezprůtahovosti a rychlosti nesporného pozůstalostního řízení tak, aby bylo v přiměřené době rozhodnuto o aktivech a pasivech, která jsou nesporná. Pozůstalostní (tzv. „nesporné“) řízení totiž není ze své podstaty předurčeno k posuzování sporných skutečností. Nejvyšší soud (ve vazbě na judikaturu vztahující se ještě k obč. zák. z r. 1964) dovodil, že i když se pro spornost k aktivům v pozůstalostním řízení „nepřihlíží“, v úvahu přicházejícímu dědici nic nebrání podat již v jeho průběhu samostatně žalobu podle části třetí o. s. ř. na určení, že sporné aktivum náleželo zůstaviteli ke dni jeho smrti.
Z uvedeného plyne že právě žaloba na určení, zda konkrétní mezi dědici (skutkově) sporné aktivum či pasivum do pozůstalosti náleží, je z hlediska existence naléhavého právního zájmu přípustná, jestliže se ona zmíněná spornost má autoritativním rozsudkem o určení, že aktivum či pasivum náleží do pozůstalosti, odstranit ještě v průběhu pozůstalostního řízení, to je před právní mocí usnesení o dědickém právu (§ 185 z. ř. s.). Pravomocný určovací rozsudek je totiž v takovém případě skutečností, která do té doby panující spornost mezi dědici /a tím i povinnost soudního komisaře v pozůstalostním řízení ke spornému či aktivu či pasivu nepřihlížet/ jednou pro vždy odstraňuje a na základě pravomocného rozhodnutí soudu pak soudní komisař zařadí ono [již „nesporné“] aktivum či pasivum do pozůstalosti a vydá rozhodnutí o určení obvyklé ceny pozůstalosti, popř. již vydané usnesení pro nastalou změnu poměrů dodatečně změní (§ 180 odst. 1 a 2 z. ř. s.). Nejde přitom o žádné obcházení zákona, ale o prosazení práva tak, aby sporné skutečnosti mohly být definitivně postaveny na jisto již v průběhu pozůstalostního řízení a zabránilo se tak mezi dědici podávání dalších (možných) žalob zejména na plnění. To samozřejmě neznamená, že by soudní komisař byl povinen v pozůstalostním řízení vyčkávat výsledku takového řízení. Dokud jsou aktiva a pasiva skutkově sporná (a vede se o nich sporné řízení), nepřihlíží se k nim. Dojde-li však z jakéhokoliv důvodu k odstranění spornosti aktiv a pasiv mezi dědici (buď pravomocným rozsudkem nebo na základě změny postojů účastníků pozůstalostního řízení), musí být taková skutečnost v pozůstalostním řízení, které nebylo završeno pravomocným rozhodnutím o dědictví, náležitě zohledněna. Vyloučil-li proto odvolací soud a priori ze svých úvah možnost podání takové určovací žaloby v době do pravomocného skončení pozůstalostního řízení, nelze jeho názoru přisvědčit.
Je však třeba zdůraznit, že uvedené závěry platí jen za předpokladu, že žalobkyně i žalovaný budou společně přicházet v úvahu jako dědicové po zemřelém zůstaviteli A. S. (spornost aktiv či pasiv se může prosadit právě a jen mezi dědici). Pokud by se však ukázalo, že žalobkyně či naopak žalovaný nejsou (ani zčásti) dědici po zůstaviteli, pak tu již – bude-li jako dědic přicházet do úvahy jediná osoba – nebude z logiky věci „sporného“ pasiva. Řečeno jinak: pokud žalobkyně neuspěje v probíhajícím řízení o dědické právo po zůstaviteli, bude mít postavení pouhého věřitele (dědiců) zůstavitele, který nebude mít naléhavý právní zájem na určení pasiva pozůstalosti, protože usnesení o dědickém právu v rozsahu, v němž se vztahují k vymezení majetku zůstavitele, nejsou pro třetí osoby (zvláště věřitele, pokud neuplatňují právo na výplatu povinného dílu) v zásadě závazná (srov. např. zprávu občanskoprávního kolegia bývalého NS ČSR z 10.5.1981, Cpj 165/81; rozsudek ze dne 31.1.1990, sp. zn. 3 Cz 5/90; usnesení ze dne 2.3.1999, sp. zn. 21 Cdo 1982/98). Odvolací soud si tak měl před svým rozhodnutím ověřit stav řízení, v němž se žalobkyně proti žalovanému domáhá určení svého dědického práva, a to navíc s uplatněnou námitkou o údajné dědické nezpůsobilosti žalovaného, která – pokud by se prokázala – by zcela vyloučila dědické právo žalovaného. Výsledek takového řízení bude určující ke zodpovězení principiální otázky v nyní probíhajícím „směnečném sporu“, zda žalobkyně i žalovaný přicházejí současně v úvahu jako dědicové po zůstaviteli, neboť jen v takovém případě bude žalobkyně k vedení sporu aktivně věcně legitimována, což současně představuje i faktickou podmínku pro existenci naléhavého právního zájmu. Pokud by se naopak ukázalo, že dědické právo svědčí buď jen žalobkyni nebo naopak jen žalovanému, naléhavý právní zájem by dán nebyl. Na místě bude podle učiněných zjištění zvážit i možnost fakultativního přerušení tohoto řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a to do pravomocného skončení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 341/2018, v níž by mělo být rozhodováno o tom, který z účastníků přichází v úvahu jako dědic po zůstaviteli A. S. Takové rozhodnutí totiž postaví najisto jak věcnou legitimaci účastníků (a z ní odvozovanou otázku, zda je tu skutečně pluralita dědiců, mezi nimiž je existence směnečné pohledávky skutkově sporná), tak i procesní podmínku naléhavého právního zájmu, jejíž existence je dále, s ohledem na charakter požadovaného určení, současně podmíněna tím, že v pozůstalostním řízení nebude vydáno pravomocné rozhodnutí o dědictví dle § 185 z. ř. s.