Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1991/2023, ze dne 31. 8. 2023:
Správa pozůstalosti neznamená jen výkon správy prostřednictvím správce pozůstalosti, ať již povolaného samotným zůstavitelem za jeho života, nebo rozhodnutím soudu během řízení o pozůstalosti, popř. vykonavatelem závěti, ale že pozůstalost mohou spravovat i dědici, a to i bez toho, aby o tom soud rozhodl, neboť o majetek zůstavitele by mělo být postaráno již bezprostředně po smrti zůstavitele, a není tedy pochyb o tom, že se tak děje právě prostřednictvím těch, kterým svědčí dědické právo. K ustanovení správce pozůstalosti rozhodnutím pozůstalostního soudu podle ustanovení § 157 z. ř. s. dochází spíše výjimečně, z vážných důvodů. V řízení o pozůstalosti po J. B. byl podle odůvodnění usnesení o ustanovení správce pozůstalosti důvodem rozsah zůstavitelem zanechaného majetku a dohoda účastníků pozůstalostního řízení na tom, že správu bude vykonávat pouze jeden z nich (nynější žalobce). Lze dodat, že z uvedeného vyplývá, že se ustanovením dědice (fyzické osoby) správcem pozůstalosti rozhodnutím soudu v průběhu řízení o pozůstalosti ničeho nemění na tom, že tento ustanovený správce je i nadále dědicem a jako dědic je při uzavírání smlouvy o právní pomoci se společností, jejímž předmětem podnikání je poskytování právní služby, v postavení spotřebitele, jak je tento definován v ustanovení § 419 o. z. Proto se ani tím, že byl soudem jmenován správcem pozůstalosti, nemůže změnit jeho postavení spotřebitele ve smluvním svazku se smluvní stranou, která mu poskytuje právní služby v rámci svého podnikání.