Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 28 C 275/2022, ze dne 20. 6. 2023:
Pod pojmem„ nouze“ přitom nelze rozumět jen nuzotu, chudobu, strádání nebo bídu v materiálním slova smyslu. Zůstavitel se může ocitnout v nouzi i tehdy, kdy pro zdravotní či jiné obtíže nastalé v důsledku [anonymizováno] (dlouhodobé [anonymizováno] či [anonymizováno]), psychického stavu (např. po úmrtí někoho velmi blízkého, na kterého byl zůstavitel citově vázán) či svého věku, eventuálně pro nesnáze (těžkosti) způsobené jinými situacemi (např. přírodní katastrofou, povodní, požárem, zemětřesením) potřebuje pomoc, neboť není sto si sám, bez cizí pomoci obstarat své základní životní potřeby vlastními silami. Podmínkou je, že potomek je jednak informován (má povědomost) o tom, že zůstavitel je v nouzi a potřebuje pomoc, jednak je objektivně schopen poskytnout či zajistit svému předku adekvátní pomoc. Těžko lze vyžadovat např. po potomku, který bydlí a pracuje několik tisíc kilometrů daleko od svého předka, aby s ním pravidelně jezdil za lékařem, na nákupy apod. Takový potomek ale může tyto potřeby zajistit jiným způsobem a jde právě o posouzení toho, zda potomek měl objektivně možnost poskytnout či zajistit potřebnou pomoc svému předku, a přesto tak neučinil, byť jeho předek takovou pomoc (objektivně) potřeboval. Stejně tak po potomku, který je sám např. vážně [anonymizováno] a potřebuje nezbytnou pomoc, nelze vyžadovat, aby takovou pomoc poskytl ještě svému předku (k tomu srov. [příjmení], L., [příjmení], R. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 417, 418).
Právní úprava„ nouze“ vychází z tradiční úpravy obsažené již v [anonymizováno] zákoníku občanském (dále jen„ OZO“), vyhlášeném císařským patentem ze dne [číslo], [číslo] Sb. z.s., který byl pro území [anonymizováno] československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V rámci této právní úpravy právní teorie dovozovala, že„ nouzí“ nerozumí se snad jen nouze peněžitá. Patří sem zejména, jestliže nepominutelný dědic nesplní úmyslně svoji zákonnou povinnost vydržovací (§§ 139, 141, 154 OZ; pozn.: lze přirovnat k neposkytnutí slušné výživy rodiči dítětem ve smyslu ust. § 915 odst. 2 o.z.), ale i když podle zásad lidskosti by bylo spravedlivo, aby pomohl a ač věděl o nouzi a mohl pomoci, neučinil tak (k tomu srov. [příjmení], F., [příjmení], J. Komentář k [anonymizováno] obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. [obec]: [právnická osoba], 2013, s. 440, nebo [anonymizováno], J., [příjmení], J., [příjmení], J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Dědické právo (§ [číslo] až [číslo]) včetně výkladu řízení o pozůstalosti. 2. vydání [obec]: [anonymizována dvě slova] ČR, 2019, s. 732)). (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021, sp. zn. 24 Cdo 2440/2021).