Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2012/2022, ze dne 20. 6. 2023:
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 24. 3. 2021, řídí se dědické právo zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. z.“). Sporná závěť zůstavitele však byla (měla být) pořízena dne 20. 5. 2013 a proto se její platnost řídí právními předpisy účinnými v té době (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013); v případě, že by těmto předpisům odporovala, považuje se za platnou, vyhovuje-li požadavkům zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srovnej § 3070 o. z.). V řízení o pozůstalosti postupuje soud podle zákona č. 292/2013 Sb., zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
V rámci vyšetřování dědických práv podle ustanovení § 168 z. ř. s. soud (notář jako soudní komisař) zjišťuje, kdo přichází v úvahu jako účastník řízení o pozůstalosti (dědic) a je-li takových osob více, zda se jejich (tvrzená) dědická práva nevylučují. Nemohou-li vedle sebe obstát dědická práva těch, které soud vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří sami řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, a nemůže-li tedy být rozhodnutím o dědictví potvrzeno nabytí dědictví všem takovým osobám, vzniká spor o dědické právo.
Uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží (srov. § 1672 o. z.).
Ustanovení § 1672 o. z. (s doplňujícím výkladovým pravidlem v ustanovení § 1673 o. z.) dává obecný návod, jak postupovat, odporují-li si dědická práva více osob, nepostihuje však možné varianty „střetu“ dědických práv, resp. dědických titulů jako podkladu pro uplatňování dědického práva, a nerozlišuje ani charakter těchto sporů (právní a skutkový), při řešení sporu o dědické právo jsou proto vždy výchozími ustanoveními § 169 z. ř. s. a § 170 z. ř. s.
Závisí-li řešení sporu o dědické právo na posouzení skutkových okolností, které jsou mezi účastníky sporné (nemůže-li tedy být spor o právo vyřešen přímo v řízení o pozůstalosti postupem podle § 169 odst. 1 z. ř. s.), a nedojde-li mezi dědici k dohodě, v důsledku které by spor zcela odpadl nebo by se dosud sporné skutečnosti staly nespornými, postupuje soud podle § 170 z. ř. s. a odkáže usnesením toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou.
Závěť je jednostranný projev vůle (jednostranné právní jednání), kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku (pozůstalosti tak, že zůstavuje jedné či více osobám podíl na pozůstalosti. Závěť může zůstavitel pořídit jen osobně a může ji kdykoliv odvolat.
Jednou ze způsobilých forem závěti je tzv. holografní závěť. Jde o závěť, kterou zůstavitel celou napíše vlastní rukou a vlastní rukou ji podepíše. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 v takové závěti musel být rovněž uveden den, měsíc a rok, kdy ji zůstavitel podepsal.
Tzv. holografní závěť je soukromou listinu. Byl-li podpis na takové závěti ověřen (legalizací provedenou notářem nebo orgánem oprávněným podle zákona č. 21/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je třeba vzít v úvahu, že legalizační doložka uvedená na závěti je veřejnou listinou (§ 567 o. z.), v takovém případě lze u holografní závěti pokládat za soukromou listinu pouze text závěti a případně též údaj o dni, měsíci a roku závěti, zatímco podpis na závěti se řídí režimem veřejné listiny (obdobně ve vztahu k legalizaci provedené notářem podle § 72 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněný pod číslem 25/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Podle § 565 věty první o. z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. I když je toto ustanovení uvedeno v občanském zákoníku, týká se postupu při dokazování a nelze je vykládat izolovaně od dalších ustanovení procesní povahy.
Otázkou „síly“ jednotlivých právních důvodů dědění a důkazního břemene v (sporném) řízení vedeném na základě odkazu z pozůstalostního řízení se dovolací soud za současného výkladu ustanovení § 565 věty první o. z. zabýval v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021 (na jehož závěry poukazuje dovolatelka v nyní projednávané věci) a dovodil mimo jiné, že dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.
Tento závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. Vzhledem k zákonodárcem užitým obecným formulacím v ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle formy závěti tak může být v konkrétní věci významný např. její obsah, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla listina popřena, zda se tak stalo paušálně nebo na základě konkrétní skutkové argumentace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3433/2021).
Z uvedeného vyplývá, že závěr o (nej)slabším právním důvodu dědického práva osoby, která své postavení odvozuje od zpochybněné holografní závěti se může uplatnit pouze tehdy, nebudou-li v řízení o pozůstalosti zjištěny další (významné) skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného. V konkrétní věci bude proto vždy nezbytné přihlédnout ke všem skutečnostem, které v pozůstalostním řízení vyjdou při vyšetřování dědických práv soudem (soudním komisařem) najevo a vyhodnotit jejich význam pro úvahu, čí dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší a kterého z účastníků pozůstalostního řízení odkázat k podání žaloby o určení dědického práva.