Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1169/2020, ze dne 30. 6. 2020:
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).
Žalobkyně není účastníkem právního vztahu, v jehož rámci byly předmětné nemovitosti vyčleněny do svěřenského fondu, ani se otázka vlastnictví předmětných nemovitostí netýká právní sféry žalobkyně, neboť dědické právo vzniká až smrtí zůstavitele, žalovaná 2) žije, dědické právo žalobkyně nevzniklo a není ani jisté, jestli v budoucnu vůbec vznikne [žalobkyně může žalovanou 2) předemřít, žalobkyně dále presumuje nezpůsobilost žalované 2) pořizovat závěť, dědicem by mohl být potenciálně i žalovaný 1) (vyvrací-li dovolatelka tento závěr v dovolacím řízení novými skutečnostmi, nelze k nim podle ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. přihlížet)]. Žalobkyně se tudíž domáhá ochrany svého domnělého práva, které dosud neexistuje a které žalobkyni ani v budoucnu vzniknout nemusí.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že určovací žaloba podle § 80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů.
Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002).
Konstatoval-li odvolací soud kromě nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně i absenci naléhavého právního zájmu, je i tento závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Požadovala-li žalobkyně určení neplatnosti právních jednání, platí závěr, že je-li možné žalovat přímo na určení existence práva či právního vztahu, pak není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu, který se tohoto právního vztahu či práva týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005,
sp. zn. 29 Odo 539/2003).
Ohledně naléhavého právního zájmu lze také připomenout, že určovací žaloba má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak (v projednávané věci není naplněn alternativní předpoklad, že by určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihovala obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím bylo možné dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů). Pokud by žalovaná 2) v budoucnu byla omezena ve svéprávnosti, mohl by určovací žalobu podat její hmotněprávní opatrovník. Případné ochrany žalované 2) (pokud vůbec bude omezena ve svéprávnosti) lze tudíž dosáhnout i jiným, právem předvídaným způsobem, na tom ničeho nemění, že o návrhu na omezení svéprávnosti žalované 2) nebylo dosud rozhodnuto. Žaloba na určení vlastnictví a neplatnosti právních jednání zjevně ani nevede k realizaci práva na rodinný život, na které žalobkyně odkázala ve spojitosti s tvrzenou ochranou žalované 2).
Odhlédnuto od nedostatku aktivní věcné legitimace, lze pro úplnost doplnit, že naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnictví předmětných nemovitostí ohledně jejího potenciálního budoucího dědického práva nemůže být dán ani z toho důvodu, že (stane-li se žalobkyně v budoucnu skutečně dědičkou žalované 2/) soudní praxe běžně připouští podání žaloby na určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí, smyslem takové žaloby je zjištění, zda tato věc má být projednána v dědickém řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněný pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3107/2011). Pokud by se žalobkyně v budoucnu skutečně stala dědičkou žalované 2), mohla by se domáhat určení, že předmětné nemovitosti náleží do pozůstalosti, tímto způsobem.