Rozsudek Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 7 C 64/2022, ze dne 26. 8. 2022:
Po provedeném dokazování je soud přesvědčen o tom, že závěť je z formálního hlediska bezvadná, a to i co do její určitosti a srozumitelnosti. Soud shledal, že byla sepsána a podepsána zůstavitelem (což mezi účastníky nebylo sporné, když námitka v tomto smyslu vznesená druhým žalovaným [celé jméno žalovaného] v dědickém řízení, nebyla před soudem nikým uplatněna a nikdo tuto skutečnost nezpochybňoval), byla datována dnem, měsícem a rokem sepsání, byl v ní uveden závětní dědic i předmět dědictví, má všechny náležitosti a splňuje všechny podmínky na závěť jako platný právní úkon v době jejího sepsání kladené, jak bude vysvětleno níže. Projev vůle zůstavitele odkázat vnučce nejen chatu, ale i pozemky, je zcela jasný, nenechávající prostor jinému výkladu, a to již ze samotného znění závěti.
Zůstavitel v závěti doslovně uvedl, že odkazuje své vnučce: chatu (rod. rekr.), č.e. [anonymizováno], postavenou na stavebním pozemku [číslo] st. p.č [anonymizováno], parcelní [číslo] vše [katastrální uzemí], [územní celek], vedené na listu vlastnictví [číslo] Z jazykového znění závěti je patrné, že zůstavitel zcela zjevně zamýšlel, aby se jeho vnučka, závětní dědička, stala vlastníkem nejen samotné stavby č.e. [anonymizováno] (tj. chaty), ale i přilehlých pozemků včetně zahrady, když i v závěti samotné zůstavitel uvádí parcelní [číslo] v k.ú. [část obce], přičemž stavba (chata) samotná se nachází na pozemku parc. č. st. [anonymizováno]. [jméno] a ani z části na pozemku parc. [číslo]. Už ze samotného jazykového výkladu se dá bez dalšího usuzovat, že pokud by zůstavitel zamýšlel svou vnučku ustanovit dědičkou pouze chaty, která se nachází pouze na pozemku parc. č. st. [anonymizováno], pak by pozemek parc. [číslo] v k.ú. [část obce] v závěti samotné vůbec nezmiňoval, neboť by pro to nebyl žádný důvod. Stejně tak by nebyl důvod uvádět dvakrát pozemek st. parc. [číslo] to jednou ve vztahu k tomu, že je na něm postavena chata a podruhé samostatně.
Zůstavitel v závěti uvedl výčet nemovitostí, přičemž jej vymezil za dvojtečku tento výčet uvozující a dále za ní pokračoval jasným označením jednotlivých nemovitostí, přičemž tyto od sebe odděloval čárkami. Tedy uváděl: za prvé chatu č.e. [anonymizováno] postavenou na stavebním pozemku [číslo] za druhé stavební pozemek [číslo] za třetí parcelu [číslo] k čemuž uvedl vše [katastrální uzemí], [územní celek], vedené na [list vlastnictví]. Tvrzení a výkladu žalobce, že předmětem závěti měla být pouze chata, zůstavitelem uvedené znění neodpovídá ani z toho pohledu, že se vztahuje k množství věcí (vše) a nikoli k jedné věci, navíc se vztah k množství (a nikoli jednotlivosti) objevuje též ve slově (vedené). Pakliže by měla závěť dopadat pouze na chatu na pozemku, pak by tomu odpovídalo slovní vyjádření, že zůstavitel odkazuje chatu postavenou na pozemku, vedenou na listu vlastnictví…
Soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že„ kdyby zůstavitel nezapomněl ve větě udělat pomlčku a místo zkratek použil rozvitá slova, vůbec by ke sporu nemuselo dojít.“ Naopak je přesvědčen, že právě formulace závěti, kterou se zůstavitel rozhodl použít, svědčí o jeho skutečném úmyslu, tj. aby po jeho smrti chata, a to včetně pozemků, které čárkami ve větě výslovně oddělil a tím zároveň i definoval jako předmět dědictví, připadly právě žalované.
Shora uvedenému výkladu soudu navíc odpovídají také další ve věci provedené důkazy a tento výklad rovněž odpovídá skutkovému stavu popsanému účastníky. Z tvrzení první žalované a druhého žalovaného a koneckonců i z tvrzení samotného žalobce se podává, že první žalovaná měla ke svým prarodičům velmi vřelý vztah, byli si velmi blízcí a první žalovaná nejen že na předmětné chatě a v jejím okolí strávila s prarodiči spoustu času, ale o prarodiče do jejich smrti i pečovala, nejdříve o babičku, následně o zůstavitele (toto ostatně nebylo v řízení ani rozporováno). Citovou vazbu mezi prarodiči a vnučkou uváděl žalobce také jako skutečnost, jíž mohla první žalovaná zůstavitele vydírat a dovozoval z ní možný nátlak na zůstavitele při sepsání závěti. Naopak, jak bylo zjištěno, zůstavitelův vztah k oběma jeho synům byl přinejmenším problematický, což logicky posiluje závěr soudu o tom, že zůstavitel zjevně zamýšlel, aby jeho majetek (resp. majetek v SJM) po smrti připadl jeho vnučce, ke které měl silnou citovou vazbu. Nakonec záměr vlastníků nemovitostí (chaty s pozemky) přenechat je vnučce je doložen také darovací smlouvou a e-mailem adresovaným matce žalobce a druhého žalovaného reagujícím na úvahy o darování nemovitostí první žalované (viz. bod 10 rozsudku). Tvrzení žalobce, že měla být odkázána první žalované pouze chata, kterou si měla rozebrat a postavit na svém pozemku, se jeví pouze jako účelové a ničím nepodložené.