Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 12 C 25/2021, ze dne 8. 2. 2022:
V nyní projednávané věci se žalobce postupem upraveným v § 168 a § 170 z. ř. s. pro spor o dědické právo domáhá určení, že je jediným dědicem zůstavitele s tím, že byl ze strany zůstavitele neplatně vyděděn, neboť nebyl naplněn zákonný důvod vydědění. Nerozporuje přitom pravost listiny o vydědění ani netvrdí jiný důvod její neplatnosti. Soud z níže rozvedených shledal, že v popsané situaci není dán spor o dědické právo. I pokud by totiž skutečně zákonný důvod vydědění nebyl naplněn, neměl by žalobce právo na pozůstalost ani podíl z ní, nýbrž by mu náležela pouze ochrana nepominutelného dědice upravená v ustanovení § 1650 a § 1654 o. z. Žalobce by v takovém případě měl za dědici (žalovanými) pohledávku na zaplacení peněžité částky odpovídající hodnotě jeho povinného dílu.
Otázkou, jaké prostředky právní ochrany poskytuje právní úprava účinná od 1. 1. 2014 (která je v tomto ohledu oproti předchozí úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, odlišná), nepominutelnému dědicovi, který napadá pouze důvody vydědění zůstavitelem, netvrdí však jiný důvod neplatnosti listiny o vydědění ani jiný důvod její neplatnosti, se již podrobně zabýval Nejvyšší soud v rozsudku z 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017. V něm vysvětlil, že„ ustanovení § 1673 odst. 2 o. z., ve spojení s procesněprávním ustanovením § 170 z. ř. s., se vztahuje pouze na situace, kdy v pozůstalostním řízení vznikl spor o dědické právo. Vzhledem k tomu, že nepominutelný dědic (oproti dřívější právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013) již nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (srov. ustanovení § 1654 odst. 1 věta první o. z.), stává se, není-li mu dědický podíl zanechán zůstavitelem, pouhým věřitelem dědiců, tudíž mu nesvědčí dědické právo po zůstaviteli. Domáhají-li se žalobci jako nepominutelní dědici zůstavitele toliko svého povinného dílu tím, že zpochybňují důvodnost jejich vydědění listinou ze dne 6. 8. 2014, avšak současně uznávají platnost zůstavitelem téhož dne sepsané závěti, ve které ustanovil jediným dědicem žalovaného 1), je nutné dovodit, že zde nevzniká spor o dědické právo, nýbrž pouze spor o nárok nepominutelných dědiců (žalobců) na povinný díl. Z uvedeného důvodu se dovolací soud ztotožňuje s názorem soudu odvolacího, že je-li na podání žaloby ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s. odkázán nepominutelný dědic, který napadá pouze důvody vydědění zůstavitelem, nemůže takové usnesení ‚založit žádné právní účinky‘, neboť výsledkem takového sporného řízení není vyřešení otázky dědického práva. I kdyby byla určena nedůvodnost vydědění žalobců listinou ze dne 6. 8. 2014, ničeho by to na okruhu dědiců zůstavitele, který byl určen závětí, nezměnilo. V projednávané věci proto na žalobu na určení, že žalobci jsou jako dědici ze zákona účastníky pozůstalostního řízení po zůstaviteli, nemůže být pohlíženo jako na žalobu podanou ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s., ale jako na žalobu, jíž se žalobci domáhají určení jejich postavení jako nepominutelných dědiců, a je tudíž nezbytné, aby na požadovaném určení prokázali ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. svůj naléhavý právní zájem. (…) Žalobci se jako nepominutelní dědicové zůstavitele mohou (nejsou-li jejich práva na povinný díl (jako v projednávané věci) uspokojena v rámci pozůstalostního řízení např. rozhodnutím nebo dohodou o vypořádání povinného dílu) ve smyslu ustanovení § 1654 odst. 1 o. z. domáhat žalobou vůči dědicům zůstavitele (žalovaným) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích (případně jiným dohodnutým způsobem). Soud se ve sporném řízení zahájeném takovou žalobou pak bude jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda byli potomci zůstavitele (žalobci) vyděděni po právu či nikoli. K výpočtu povinného dílu, jehož výše je určována na základě ceny pozůstalosti zjištěné v pozůstalostním řízení podle ustanovení § 180 odst. 1 z. ř. s., je přitom nutno zdůraznit, že nepominutelní dědicové ve smyslu výše zmíněného ustanovení § 113 z. ř. s. musí být účastníky pozůstalostního řízení a usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele jim musí být doručeno, již z toho důvodu, aby pro ně byla určená cena pozůstalosti závazná.“ Uvedený právní názor pak Nejvyšší soud potvrdil rovněž v usnesení z 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020.
Ani v nyní projednávané věci soud neshledal žádné důvody pro odchýlení od citovaného právního názoru Nejvyššího soudu. Skutečnost, že ochrana neprávem vyděděného nepominutelného dědice nespočívá v jeho právu na pozůstalost či podíl z ní, nýbrž pouze v existenci pohledávky na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu, vyplývá z výslovné úpravy obsažené v § 1650 a § 1654 o. z. Případný spor o existenci takové pohledávky pak není možné řešit jako spor o dědické právo ve smyslu § 168 a § 170 z. ř. s. – úhrady takové pohledávky se může neprávem vyděděný nepominutelný dědic domáhat samostatnou žalobou na plnění.
Důvod pro odchýlení od citovaného právního názoru pak nepředstavuje ani skutečnost, že v nyní projednávané věci nebylo zjištěno, že by zůstavitel zanechal závěť, a že tedy žalovaní dědí nikoliv ze závěti, ale ze zákonné posloupnosti. Soud si je vědom skutečnosti, že v odborné literatuře panuje neshoda ohledně výkladu ustanovení § 1650 o. z. v takových situacích: Na jedné straně byl totiž vysloven názor, že § 1650 o. z. lze aplikovat pouze tehdy, pokud zůstavitel současně s vyděděním pořídil pro případ smrti – pokud byl nepominutelný dědic vyděděn neplatně, k prohlášení o vydědění se v řízení o pozůstalosti již nepřihlíží a postupuje se, jako kdyby žádné prohlášení o vydědění nebylo učiněno, tedy neplatně vyděděný potomek se stane dědicem ze zákonné dědické posloupnosti, nedědí-li se na základě dědické smlouvy nebo ze závěti. Jako argument pro tento závěr pak byla uvedena skutečnost, že podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod se dědění zaručuje (viz Svoboda, J. § 1650. In Fiala, R., Drápal, L. a kol.: Občanský zákoník IV. Dědické právo /§ 1475-1720 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 428–429, či Bednář, V. Několik poznámek k vydědění. Bulletin advokacie. 2018, č. 10, s. 25 an.). Na druhé straně byl pak oproti tomu vysloven názor, že v případě nenaplnění zákonných důvodů vydědění se neplatnost listiny o vydědění projevuje pouze tím, že nepominutelnému dědici zůstává právo na povinný díl (výplatu jeho hodnoty v penězích), nenáleží mu však právo na podíl z pozůstalosti. Jako argumenty pro tento názor byla uvedena vůle zůstavitele odejmout nepominutelnému dědici právo na pozůstalost a dále skutečnost, že„ pokud by neplatně vyděděný nepominutelný dědic (§ 1650 ObčZ) měl zpět své dědické právo, byl by tento výslovně vyloučený nepominutelný dědic v lepším postavení než ten, kdo byl zůstavitelem pouze mlčky opominut (§ 1651 odst. 1 ObčZ) nebo vyděděn bez uvedení důvodu (§ 1648 ObčZ), když v takových případech také náleží nepominutelnému dědici jen právo na povinný díl“ (viz Talanda, A., Talandová, I. Postavení nepominutelného dědice. Právní rozhledy. 2018, č. 7, s. 229 an., či Kittel, D. § 1650 In Petrov, J., Výtisk, M, Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1591–1592).
Soud se přiklonil k druhému z citovaných výkladů § 1650 o. z., a tedy k názoru, že vydědí-li zůstavitel nepominutelného dědice, aniž by byly naplněny zákonné důvody vydědění a aniž by bylo sepsáno pořízení pro případ smrti, má takto neplatně vyděděný nepominutelný dědic pouze právo na výplatu hodnoty povinného dílu v penězích, nikoliv však na podíl z pozůstalosti. Uvedený výklad totiž nejen odpovídá jazykovému vyjádření § 1650 o. z., ale především i jeho smyslu a účelu, kterým je ochrana postavení nepominutelného dědice za současného respektování kvalifikovaně vyjádřené poslední vůle zůstavitele. Právě zásada autonomie vůle zůstavitele (testovací autonomie) představuje vůdčí princip dědického práva a této zásadě by zjevně odporovalo, pokud by vyděděný potomek měl nabýt podíl z pozůstalosti, či dokonce pozůstalost celou, ačkoliv právě to si zůstavitel výslovně nepřál a přestože takto přísný standard ochrany nepominutelného dědice z textu zákona ani nevyplývá. Nelze se pak ztotožnit ani s argumentem, podle nějž uvedené závěry představují porušení čl. 11 odst. 1 věty třetí Listiny základních práv a svobod, podle nějž se dědění zaručuje: tato záruka spočívá v povinnosti státu zajistit hmotněprávní úpravu dědění v souladu se základními ústavními principy a také procesní možnost efektivně se svých dědických práv domáhat (Srov. Tomoszek, M., Vomáčka, V. Čl. 11 In Husseini, F. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021 s. 362–421), z podstaty věci z ní však nemůže za všech okolností plynout nárok na nabytí celé pozůstalosti či její poměrné části i navzdory vůli zůstavitele. Na okraj pak lze dodat, že k obdobným závěrům ve vztahu k následkům nenaplnění zákonných důvodů vydědění jako soud v nyní projednávané věci dospěla též německá a rakouská doktrína (srov. k tomu Talandová, I. Vyloučení práv nepominutelného dědice a jeho procesní postavení. Disertační práce. Univerzita Palackého v Olomouci Olomouc, 2019, s. 82–83).
I žalobce v nyní projednávané věci se nachází v pozici nepominutelného dědice (jediného syna zůstavitele), který nerozporuje, že listina o vydědění z 26. 11. 2012 skutečně vyjadřuje vůli zůstavitele, a jako jediný důvod neplatnosti této listiny tvrdí nenaplnění zákonných důvodů vydědění – konkrétně žalobce poukazuje na to, že se zůstavitelem sice skutečně nebyli v žádném kontaktu, tuto situaci však měl zavinit zůstavitel, nikoliv žalobce. Při aplikaci výše rozvedených právních závěrů na projednávanou věc je pak zřejmé, že i v této situaci žalobci může – v případě, by jeho skutková tvrzení byla pravdivá, a důvody vydědění by tak skutečně nebyly dány – náležet pouze zákonná ochrana nepominutelného dědice v podobě práva na výplatu hodnoty povinného dílu, nikoliv však právo na celou pozůstalost. Zbývá dodat, že jiný závěr by nejen odporoval právní úpravě obsažené v § 1650 a § 1654 o. z., ale v poměrech projednávané věci by se též jevil zjevně nespravedlivým vůči žalovaným: Mezi účastníky je v podstatě nesporné, že zůstavitel nebyl s žalobcem v žádném kontaktu a se žalovanými naopak vztahy udržoval (jakkoliv spor naopak panuje ohledně příčin této situace, které mohou být pro naplnění zákonných důvodů vydědění rozhodnými). Současně je pak zřejmé, že zůstavitel v listině o vydědění sepsané ve formě notářského zápisu vyjádřil svou vůli, aby žalobce nedědil, a lze důvodně předpokládat, že tak učinil v očekávání nástupu zákonné posloupnosti dalších dědických skupin, do nichž spadají žalovaní. Pokud by měl soud nyní určit, že právě žalobce je jediným dědicem zůstavitele, představoval by takový závěr nepřiměřený zásah do zůstavitelovy poslední vůle.