Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3433/2021, ze dne 26. 5. 2022:
V rámci vyšetřování dědických práv podle ustanovení § 168 z.ř.s. soud (soudní komisař) zjišťuje, kdo přichází v úvahu jako účastník řízení o pozůstalosti (dědic),
a je-li takových osob více, zda se jejich (tvrzená) dědická práva nevylučují. Nemohou-li vedle sebe obstát všechna dědická práva těch, které soud vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří sami řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, a nemůže-li tedy být rozhodnutím o dědictví potvrzeno nabytí dědictví všem takovým osobám, vzniká spor o dědické právo.
Podle ustanovení § 1672 o.z. uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží.
Podle ustanovení § 1673 odst. 1 o.z. proti dědici, který se opírá o dědickou smlouvu nepopřenou co do pravosti, se k podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic zákonný. Proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic.
Podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.
Podle ustanovení § 565 o.z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.
Otázkou „síly“ jednotlivých právních důvodů dědění a navazující otázkou, kterého z účastníků sporného řízení o dědické právo, vyvolaného průběhem pozůstalostního řízení, zatěžuje ve srovnatelné situaci (jako nastala v projednávané věci) důkazní břemeno, se dovolací soud za nové právní úpravy účinné od 1.1.2014 již zabýval v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2022 sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, ve kterém – ve stručnosti řečeno – vyslovil k otázce důkazního břemene v navazujícím (sporném) řízení při výkladu ustanovení § 565 věty prvé o.z. závěry, jež jsou obdobné těm, které v nyní projednávané věci uplatnila dovolatelka. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud podrobně vyložil, proč se přiměřeně aplikovatelné závěry dosavadní soudní praxe vztažené k právní úpravě účinné do 31.12.2013 nemohou bez dalšího promítnout do postupu soudů v případech, kdy zůstavitel zemřel až po 1.1.2014 a kdy je pro posouzení věci rozhodující již (obsahově odlišná) úprava provedená v nyní účinném občanském zákoníku.
Při výkladu ustanovení § 565 věty prvé o.z. se dovolací soud ve zmiňovaném rozsudku ze dne 22.2.2022 sp. zn. 24 Cdo 2592/2021 přiklonil k názoru, že v případě, že je mezi účastníky řízení o pozůstalosti sporná skutečnost, zda pořízení pro případ smrti je pravé, tedy zda pochází od zůstavitele, pak je třeba použít jiná pravidla, která pomohou „žebříček síly“ stanovit. V prvé řadě je třeba vycházet z toho, zda sporná listina má formu veřejné listiny (nejčastěji notářského zápisu) či listiny soukromé (jakákoli jiná listina). Podle ustanovení § 565 odst. 1 věty první o.z. pro soukromou listinu platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Naopak podle ustanovení § 568 odst. 1, 2 o.z. platí že, je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak. Vzhledem k těmto zákonným ustanovením týkajícím se důkazní síly soukromých listin, je i postavení dědice, který opírá své dědické právo o pořízení pro případ smrti vyhotovené ve formě soukromé listiny „slabší“ než postavení dědice, který opírá své dědické právo o zákonnou dědickou posloupnost založenou na příbuzenství nebo manželství; tento názor lze dovodit z toho, že příbuzenský stav či manželství se soudu dokládá veřejnými listinami v podobě rodného či oddacího listu [srov. SVOBODA, Jiří, KLIČKA, Ondřej, Dědické právo v praxi. kap. 3.2.2 (Postup soudu v případě zjištění sporu o dědické právo zakládajícího se na rozdílných skutkových tvrzeních), 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 243].
V této souvislosti dovolací soud ve výše citovaném rozsudku dále vyložil, že úprava pozůstalostního řízení [ať už jde o ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. nebo o navazující znění ustanovení § 1672 o.z., tj. z hlediska pravidel určujících rozsah a nositele důkazního břemene ve sporu o dědické právo založené na zpochybnění pravosti pořízení pro případ smrti (nejčastěji závěti)] žádnou odchylku jednoznačně nestanoví, když nepřisuzuje závěti jinou důkazní sílu než kterékoliv jiné soukromé listině, nezakládá právní domněnku její pravosti, ani neumožňuje, aby důkazní břemeno v průběhu sporného řízení přešlo z osoby, která se ve svůj prospěch platnosti co do pravosti zpochybněné závěti dovolává jen proto, že ve věci byla tuto závěť zpochybňující osoba odkázána podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. k podání žaloby o určení dědického práva (v obecné rovině k nemožnosti přechodu důkazního břemene srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2003 sp. zn. 21 Cdo 1241/2003). V navazujícím (sporném) soudním řízení proto bude důkazním břemenem zatížen bez ohledu na své procesní postavení vždy ten z účastníků, který se bude ve svůj prospěch jiným účastníkem zpochybněné závěti sepsané ve formě soukromé listiny dovolávat.
Podle názoru dovolacího soudu není rozumného důvodu uvedené závěry nevztáhnout též k řešení související otázky, který z účastníků pozůstalostního řízení disponuje s nejslabším právem a koho tak odkázat k podání žaloby o určení dědického práva. Přestože výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu řešící problematiku výkladu ustanovení § 565 věty prvé o.z. byl vydán až poté, co v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud (který tak jeho závěry nemohl zohlednit), nepůsobí judikatorní závěry v něm obsažené pouze do budoucna, ale je třeba je aplikovat také ve všech probíhajících řízeních (hovoří se o tzv. incidentní retrospektivě u působení judikatury). Výklad právní normy podaný soudem je tím, který je správným od okamžiku platnosti a účinnosti konkrétní právní normy, nikoli od okamžiku, kdy výklad soud podá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.12.2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11).
S ohledem na výše podaný výklad je tedy odůvodněn závěr, že dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1.1.2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se ve svůj prospěch dovolává závěti sepsané ve formě soukromé listiny, zpochybněné jiným účastníkem co do pravosti.
Právě nastíněný závěr však nelze vnímat jako bezvýhradný. Ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. ukládá soudu, aby k podání žaloby o určení dědického práva odkázal toho z účastníků, jehož dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší. Vzhledem k těmto zákonodárcem užitým obecným formulacím „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“, je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takovou právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný tak pro rozhodnutí v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla pravost listiny popřena, tj. zda se tak stalo jen paušálně nebo na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury, reprezentované zejména rozhodnutím býv. Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněným ve Vážného sbírce pod č. 17.557/39, které v napadeném rozhodnutí cituje i odvolací soud (zde bylo vysloveno, že „k přesunu postavení pro budoucí spor o právo dědické v neprospěch dědice přihlášeného z posledního pořízení nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem přihlášeným ze zákona, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti posledního pořízení a zeslabit sílu tohoto delačního důvodu“). Při rozhodování o tom, čí dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší, tak bude vždy třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.
V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že pozůstalá manželka R. M. P. (dovolatelka) nejprve při jednání dne 16.2.2021 (osobně) k předložené závěti uvedla námitky týkající se způsobilosti a vůle zůstavitele (vyslovila domněnku o „nedobrém zdravotním stavu zůstavitele“ při sepisu závěti, že „zůstavitel mohl být při sepsání závěti ovlivněn poz. synem“ a že „celý obsah závěti se jeví jako poněkud zmatený“), které by mohly vést – kdyby byly opodstatněné – ke zpochybnění platnosti závěti. Pravost závěti pak pozůstalá manželka napadla až při následujícím jednání dne 16.3.2021, kdy (prostřednictvím své zástupkyně – advokátky Mgr. Barbory Rejzkové) do protokolu pouze obecně (paušálně) uvedla, že „popírá pravost závěti, neboť se domnívá, že nebyla sepsána zůstavitelem“. Žádnou bližší (konkrétnější) argumentaci, z čeho tak dovozuje (v jakých skutečnostech spatřuje to, že závěť nepochází od zůstavitele), však neuvedla. Právě tento nedostatek svědčí pro to, aby k podání žaloby o určení dědického práva nebyl – s ohledem na výše vyložené – odkázán pozůstalý syn R. M., který se ve svůj prospěch dovolává zpochybněné závěti sepsané ve formě soukromé listiny, nýbrž pozůstalá manželka R. M. P., jejíž dědické právo dovolací soud správně vyhodnotil „se zřetelem k okolnostem případu“ jako (nej)slabší.
Opodstatněná není ani námitka dovolatelky, že odvolací soud rozhodl překvapivě (nepředvídatelně), jestliže z jeho strany nebylo ani nařízeno jednání, na kterém by účastníky se svým odlišným právním názorem seznámil a umožnil jim tak na tuto změnu reagovat.
Odvolací soud napadeným usnesením rozhodoval o odvolání podanému proti usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto o věci samé (rozhodnutím o věci samé budeaž výsledné rozhodnutí o žalobě na určení dědického práva, resp. konečné rozhodnutí o dědictví). Ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. umožňuje odvolacímu soudu v takové situaci rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání. Jednání je povinen nařídit pouze tehdy, kdyby opakoval nebo doplňoval dokazování; tak ovšem – jak se podává z obsahu spisu i odůvodnění napadaného usnesení – nečinil (ani k tomu neměl důvod). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může být rozhodnutí odvolacího soudu pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takový případ překvapivého rozhodnutí se v projednávané věci zřejmě nejedná.