Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1776/2022, ze dne 25. 1. 2023:
Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je nárokem osobní povahy, tedy právem vázaným výlučně na osobu poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod č. 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Z toho důvodu takový nárok podle § 579 odst. 2 obč. zák. vždy zanikal smrtí oprávněné osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010).
Na ustanovení § 579 odst. 2 obč. zák. navázala obsahově totožná úprava v § 2009 odst. 2 o. z. I v režimu nového občanského zákoníku proto právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklé z odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), smrtí poškozeného zaniká, neboť i v poměrech odpovědnosti státu je podle § 26 OdpŠk ustanovení § 2009 odst. 2 o. z. použitelné.
Ve vztahu k § 107 o. s. ř. je proto třeba nejprve posoudit, zda i nárok žalobkyně na zadostiučinění zanikl její smrtí, což by vedlo k závěru o nutnosti řízení zastavit podle § 107 odst. 5 o. s. ř.
Ze spisu je zřejmé, že žalobkyně svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnila u soudu žalobou ze dne 14. 4. 2020 projednávanou v tomto řízení. Je tedy splněna podmínka pro to, aby byl její nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích součástí její pozůstalosti ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z., neboť byl jako takový uplatněn u orgánu veřejné moci (viz § 12 o. z.), a proto nedošlo k jeho zániku podle § 2009 odst. 2 o. z.
Tento závěr se týká toliko zadostiučinění v penězích, když nárok na jinou formu zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk, jakou je například konstatování porušení práva nebo omluva, smrtí poškozeného zaniká, neboť nemůže být součástí pozůstalosti, když nejde o jmění ve smyslu § 495 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2399/2017).