Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4101/2014, ze dne 7. 8. 2015:
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné mimo jiné vyřešení právní otázky, zda, popřípadě za jakých předpokladů má ten, kdo nabyl dědictví (stát, kterému dědictví připadlo jako tzv. odúmrť), právo na užitky dědictví, bylo-li po projednání dědictví zjištěno, že oprávněným dědicem je někdo jiný, a jestliže „nepravý dědic“ (stát, kterému připadlo dědictví jako tzv. odúmrť) dědictví již vydal oprávněnému dědici. Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky hmotného práva bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a že dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
I když je dědění a tzv. odúmrť jedním ze způsobů, jakým se nabývá vlastnictví (srov. § 132 odst.1 obč. zák.), neposkytuje se tomu, kdo podle pravomocného usnesení o dědictví nabyl dědictví, stejná právní ochrana jako skutečnému vlastníku. Ukáže-li se totiž, že oprávněným dědicem zůstavitele je někdo jiný, než kdo byl účastníkem dědického řízení, nebo že dědictví nemělo připadnout státu jako tzv. odúmrť, neboť je měl nabýt zůstavitelův dědic, má v rozsahu svého dědického práva vůči nepravému dědici (státu, kterému připadlo dědictví jako tzv. odúmrť) právo na vydání majetku pocházejícího z dědictví (hereditas petitio). Právo oprávněného dědice na vydání dědictví se promlčí uplynutím doby tří let, která začne běžet od právní moci rozhodnutí, kterým bylo dědické řízení skončeno (§ 101 a § 105 obč. zák.).
Nepravý dědic (stát, kterému připadlo dědictví jako tzv. odúmrť) je povinen vydat oprávněnému dědici majetek z dědictví – jak se uvádí v ustanovení § 485 odst.1 obč. zák. – „podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice“; vydání se samozřejmě týká nejen majetku, který byl zjištěn v průběhu řízení o dědictví, ale i majetku, k němuž při projednání dědictví nebylo přihlédnuto z důvodů uvedených v ustanovení § 175 odst.3 o.s.ř. a § 175l odst.1 části druhé věty za středníkem o.s.ř. nebo který vůbec do skončení dědického řízení (zatím) nevyšel najevo. Nepravý dědic (stát, kterému připadlo dědictví jako tzv. odúmrť), který nevěděl a ani nemohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný (nepravý dědic, který byl v dobré víře o svém dědickém právu, nebo stát, který byl v dobré víře o tom, že mu má dědictví připadnout jako tzv. odúmrť), má při vydání majetku nabytého z dědictví oprávněnému dědici právo ponechat si užitky z dědictví a právo na náhradu nákladů, které vynaložil na majetek z dědictví. V případě, že nenabyl dědictví v dobré víře o svém dědickém právu (o tom, že mu má dědictví připadnout jako tzv. odúmrť), musí nepravý dědic (stát) vydat oprávněnému dědici rovněž užitky z dědictví a může po oprávněném dědici požadovat pouze náhradu nutných nákladů, které vynaložil na majetek z dědictví.
Uplatnění „zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby nepravý dědic (stát, kterému připadlo dědictví jako tzv. odúmrť) neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice“, při vydání majetku z dědictví v první řadě znamená, že nepravý dědic (stát, kterému připadlo dědictví jako tzv. odúmrť) musí vydat oprávněnému dědici vše, co nabyl jako majetek z dědictví, samozřejmě včetně toho majetku, k němuž při projednání dědictví nebylo přihlédnuto z důvodů uvedených v ustanovení § 175 odst.3 o.s.ř. a § 175l odst.1 části druhé věty za středníkem o.s.ř. nebo který do skončení dědického řízení nevyšel najevo (a nebyl proto dosud projednán v řízení o dědictví jako zůstavitelův majetek); ve svých důsledcích jde o nastolení takového právního a skutkového stavu, jaký by nastal, kdyby pravý dědic nabyl (místo nepravého dědice nebo státu) zůstavitelův majetek již podle usnesení o dědictví, tedy, řečeno jinak, o tzv. naturální restituci. V případě, že to již není dobře možné, například proto, že nepravý dědic (stát, kterému připadlo dědictví jako tzv. odúmrť) věc patřící do dědictví v mezidobí převedl na jiného nebo že majetek (jeho části) z dědictví spotřeboval, zničil, poškodil nebo zašantročil, je nepravý dědic (stát, kterému připadlo dědictví jako tzv. odúmrť) povinen – jak vyplývá z ustanovení § 458 odst.1 obč. zák. – poskytnout pravému dědici peněžitou náhradu (tzv. relutární restituci).
Uplatnění „zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby nepravý dědic (stát, kterému připadlo dědictví jako tzv. odúmrť) neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice“, při vydání majetku z dědictví rovněž nutně předpokládá (srov. též § 458 odst.2 obč. zák.), že oprávněnému dědici budou vedle dědictví vydány také užitky, které z dědictví získal nepravý dědic (stát, jemuž připadlo dědictví jako tzv. odúmrť), ledaže by nevěděl a ani by nemohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný. Nepravému dědici (státu, kterému dědictví připadlo jako tzv. odúmrť) ovšem ve smyslu ustanovení § 485 odst.2 obč. zák. náležejí jen užitky z dědictví, které nabyl (mu vznikly) ještě dříve, než dědictví vydal oprávněnému dědici. Poté, co bylo dědictví vydáno, náležejí oprávněnému dědici samozřejmě také všechny užitky pocházející z dědictví.
Vydá-li nepravý dědic (stát, který nabyl dědictví jako tzv. odúmrť) majetek pocházející z dědictví pravému dědici, nic se tím nemění na (formálním) výsledku dědického řízení po zůstaviteli. Usnesení o dědictví, kterým soud potvrdil nabytí dědictví nepravým dědicům nebo kterým schválil jejich dohodu o vypořádání dědictví, popřípadě kterým potvrdil, že dědictví připadlo státu jako tzv. odúmrť, je i nadále pravomocné a vykonatelné. Náprava (objektivně) protiprávního stavu, spočívajícího v tom, že dědictví nabyl nepravý dědic nebo že dědictví připadlo státu jako tzv. odúmrť, je tu nastolena jen (a právě) tím, že nepravý dědic (stát) vydal majetek nabytý z dědictví pravému dědici způsobem tzv. naturální nebo relutární restituce; po vydání dědictví se s účinky ex tunc (ke dni smrti zůstavitele) nadále za dědice místo nepravého dědice považuje oprávněný dědic a, připadlo-li původně dědictví státu jako tzv. odúmrť, se za nabyvatele dědictví pokládá oprávněný dědic.
Náhrada za užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků (více spoluvlastníky) nebo výnos z pronájmu společné věci náležející dědici spoluvlastnického podílu nepochybně představují užitek z dědictví a žalobkyně by jej musela vydat oprávněné dědičce S. J. C. d P., jen kdyby věděla nebo mohla vědět, že jí dědictví po zůstaviteli nemělo připadnout jako tzv. odúmrť. Uvedené ovšem platí jen tehdy, kdyby takový užitek získala ještě dříve, než dědictví dohodou, podepsanou ve dnech 12.11. a 15.11.2013, vydala S. J. C. d P. Žalobkyně však – jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů – uvedený užitek do té doby ještě nezískala (neobdržela) a od účinnosti dohody, podepsané ve dnech 12.11. a 15.11.2013, jeho vymáhání po žalované – jak vyplývá z výše uvedeného – náleželo (místo žalobkyně) oprávněné dědičce. Setrvala-li žalobkyně na žalobě i poté, co předmětné nemovitosti vydala oprávněné dědičce, bylo na místě žalobu již z tohoto důvodu zamítnout.