Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 133/2022, ze dne 13. 9. 2022:
Pojem pasiva pozůstalosti (dle § 171 odst. 2 z. ř. s.) je přitom širší než pojem dluhy zůstavitele (dle § 1706 o. z.), Zahrnuje kromě dluhů zůstavitele, které měl v době smrti, i dluhy, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt (§ 171 odst. 2 písm. a) z. ř. s.), a dále náklady pohřbu, náklady některých osob na zaopatření a další dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele, nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti (§ 171 odst. 2 písm. b) .z. ř. s.).
Rozlišení dluhů zůstavitele, které měl v době smrti, a dluhů vzniklých po smrti zůstavitele, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila smrt, se objevuje i v ustanovení § 238 z. ř. s. vymezujícím pasiva likvidační podstaty. Příslušenství pohledávky žalobkyně vůči zůstaviteli přirostlé po smrti zůstavitele tedy spadá do pasiv pozůstalosti, ačkoli nepředstavuje dluh zůstavitele.
Toto příslušenství tedy mělo být zohledněno při určení obvyklé ceny dědictví, což plyne z § 180 z. ř. s., dle kterého na podkladě soupisu pozůstalosti, seznamu pozůstalostního majetku, společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku nebo shodných údajů dědiců o zůstavitelově majetku a na základě shodných údajů dědiců o pasivech pozůstalosti soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, popřípadě výši předlužení (§ 180 odst. 1 z. ř. s.). Zjistí-li soud dříve, než bude řízení o projednání pozůstalosti pravomocně skončeno, nové skutečnosti, které odůvodňují změnu usnesení vydaného podle odstavce 1, provede potřebnou opravu samostatným usnesením (§ 180 odst. 2 z. ř. s.).
Podle § 195 odst. 1 z. ř. s. soud nařídí na návrh dědice, kterému svědčí výhrada soupisu, nebo na návrh státu, jemuž má připadnout pozůstalost proto, že nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a na nějž se hledí, jako by byl zákonný dědic, anebo na návrh věřitele, který prokázal svou pohledávku, jíž odpovídá dluh patřící do pasiv likvidační podstaty, likvidaci pozůstalosti, jestliže a) nejsou splněny předpoklady pro zastavení řízení o pozůstalosti podle § 153 nebo 154, b) bylo provedeno vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí (§ 162), c) bylo stanoveno předlužení majetku zůstavitele (§ 180), d) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o dědictví (§ 184 až 187). Dle odst. 2 soud může nařídit likvidaci pozůstalosti i bez návrhu, jsou-li splněny předpoklady uvedené v odstavci 1 a vyžaduje-li to veřejný zájem.
Podle § 200 písm. a) z. ř. s. dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zanikají dědická práva zůstavitelových dědiců nebo právo státu na připadnutí dědictví z důvodu, že nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti a že se na stát hledí, jako by byl zákonný dědic; tím není dotčeno právo na vydání likvidačního přebytku.
V souladu s § 238 odst. 1 z. ř. s. pasiva likvidační podstaty tvoří náklady zůstavitelova pohřbu, jakož i dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, a dluhy vzniklé po smrti zůstavitele, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila smrt, s výjimkou (mimo jiné) úroků a úroků z prodlení, které by přirostly po právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti. Dle odst. 3 téhož ustanovení pasiva pozůstalosti (§ 171 odst. 2), která netvoří pasiva likvidační podstaty podle odstavce 1, a jim odpovídající pohledávky zanikají dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti.
Žalobkyně do dědického řízení přihlásila své pohledávky skládající se z celkové jistiny a vyčíslení smluvních úroků z prodlení ke dni úmrtí zůstavitele. Již z uvedeného bylo zjevné, že příslušenství i po smrti zůstavitele dále nabíhá a mělo tedy být v průběhu pozůstalostního řízení aktualizováno, případně vyčísleno jako příslušenství dále běžící (až do zaplacení, příp. jiného zániku závazku). K tomuto mohla dát podnět i sama žalovaná. V daném případě by již v době, kdy byla žalovaná vyrozuměna přípisem notářky, že dědictví připadne státu ([datum]), aktualizovaná bilance aktiv a pasiv pozůstalosti vyšla v záporných hodnotách a měla tedy být usnesením v souladu s § 180 z. ř. s . stanovena výše předlužení. Nelze proto dospět k závěru, že se dle nové úpravy účinné od [datum] nemohla žalovaná domoci likvidace pozůstalosti, pokud příslušenství přirostlé k dluhu zůstavitele za dobu po jeho smrti přesáhlo čistou hodnotu pozůstalosti stanovenou dle vyčíslení k datu úmrtí zůstavitele. Pokud v tomto směru došlo k pochybení soudu rozhodujícího ve věci dědictví po zůstaviteli (resp. příslušné notářky, jakožto soudní komisařky) ve smyslu nesprávného znění usnesení dle § 180 z. ř. s ., které nezohlednilo jiná pasiva než ta, která existovala k datu úmrtí zůstavitele, nelze z tohoto dovozovat nerovnovážnost postavení státu v případě nabývání odúmrti v porovnání k postavení jiných dědiců a toto nemůže být ani důvodem pro extenzivní výklad § 1706 o. z. nad rámec jeho jazykového znění, či pro odlišné posouzení okamžiku, ke kterému stát dědictví nabývá oproti jiným dědicům. Taková skutečnost nemůže jít ani k tíži žalobkyně jakožto věřitelky, která přihlásila své pohledávky do dědictví vyčíslené k datu úmrtí zůstavitele, neboť z uvedeného neplyne, že by pohledávky v plném rozsahu (tedy i příslušenství za dobu po smrti zůstavitele) nemohla vymáhat. K nerovnovážnému postavení státu, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť, oproti dědici po zůstaviteli v pravém slova smyslu v daném případě nedochází. Stát má stejné možnosti jako jiný dědic stran zjišťování aktuálního vyčíslení dluhů tvořících součást pozůstalosti a vyhodnocení, zda za těchto okolností chce dědictví nabýt či nikoli. Oproti běžnému dědici stát sice nemůže dědictví odmítnout (§ 1634 odst. 1 o. z.), má však postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu (§ 1634 odst. 2 o. z.) a může v případě, že pasiva pozůstalosti (včetně těch, která přirostla po smrti zůstavitele) převyšují aktiva, navrhnout likvidaci pozůstalosti dle § 195 z. ř. s . Eventuálně, pokud taková situace dosud nenastala a reálně hrozí, že by mohla nastat, může s ohledem na skutečnost, že nejsou další potenciální dědicové, již v průběhu řízení o pozůstalosti aktivně činit kroky směřující k tomu, aby jí předešel. Stát tedy v daném případě není oproti jinému dědici znevýhodněn v tom směru, že je právní úpravou nucen nabýt sice de iure nepředlužené dědictví (neboť dluhy přirostlé po smrti zůstavitele nejsou dluhy zůstavitele), ale předlužené de facto, neboť s přihlédnutím ke všem pasivum pozůstalosti, tedy i k dluhům přirostlým/vzniklým již přímo státu po smrti zůstavitele, se jako předlužené fakticky jeví (pasiva pozůstalosti převyšují aktiva pozůstalosti). Stát jako ten, kdo má nabýt odúmrť má (stejně jako každý jiný dědic) možnost toto odvrátit návrhem na likvidaci pozůstalosti a přivodit si tak zánik práva na připadnutí dědictví. Žalovaná měla v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) možnost aktivně si zjistit skutečnou aktuální výši pasiv pozůstalosti jako kterýkoli jiný dědic a dle tohoto mohla adekvátně jednat a předejít nabytí předlužené pozůstalosti.
Z výše uvedeného je zjevné, že pokud by žalovaná byla bdělá svých práv a požadovala aktuální vyčíslení dluhů tak, aby byla v usnesení dle § 180 z. ř. s . řádně zohledněna všechna pasiva pozůstalosti, a podala návrh na nařízení likvidace pozůstalosti na základě, kterého by tato byla nařízena, další příslušenství od právní moci usnesení o nařízení likvidace by k dluhu nepřirůstalo a za dluh ani jeho příslušenství do té doby přirostlé by žalovaná neodpovídala, neboť by zaniklo její právo na připadnutí dědictví (žalovaná by vůbec nedědila, stejně jako dědic, který odmítne dědictví).
Za takových okolností by žalované mohl eventuálně připadnout pouze majetek z likvidační podstaty, který se nepodařilo zpeněžit, a to dnem právní moci usnesení, kterým by o tomto soud rozhodl (§ 237 odst.1 a 2 z. ř. s.). Taková situace však nenastala. Žalovaná proti vyčíslení pasiv pozůstalosti v řízení o pozůstalosti nebrojila a nebrojila ani proti usnesení, kterým nabyla dědictví po zůstaviteli, ačkoli pohledávky žalobkyně v něm byly výslovně vyčísleny jen k datu úmrtí zůstavitele (a žalovaná mohla tedy při vědomí, že se jedná o pohledávky ze smluv o úvěru, důvodně předpokládat, že k nim dále přirůstá příslušenství).
S ohledem na uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný stát jako nabyvatel odúmrti za příslušenství dluhů zůstavitele přirostlé od data úmrtí zůstavitele odpovídá plně jako jiní dědicové, přičemž stejně jako u jiných dědiců jde již o jeho vlastní dluh. Na tomto závěru nemění nic ani to, pokud příslušenství dluhů zůstavitele přirostlé od data úmrtí zůstavitele v součtu s dluhy zůstavitele převyšuje nabyté dědictví, přestože stát jako nabyvatel odúmrti na rozdíl od jiných dědiců nemůže dědictví odmítnout. Stát tím, že nemůže dědictví odmítnout, není oproti jiným dědicům znevýhodněn nepřípustně – v rozporu s principy spravedlnosti a není zde dán prostor pro soudcovské dotváření práva postupem podle § 10 o. z. Žalovaný stát totiž může takové situaci, jaká nastala v posuzované věci a jakou subjektivně vnímá jako nabytí de facto předluženého dědictví, předejít, a to tím, že bude trvat na řádném vyčíslení pasiv pozůstalosti a v návaznosti na uvedené navrhne likvidaci pozůstalosti.