Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3997/2019, ze dne 19. 2. 2020:
V právní teorii i soudní praxi (s důrazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu) není pochyb ani o tom, že náklady vzniklé za řízení jeho předchůdci patří k nákladům řízení procesního nástupce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 4343/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014, viz rovněž Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 729).
Z výše uvedeného je zřejmé, že je-li soudem rozhodnuto o povinnosti uhradit náklady řízení v neprospěch procesního nástupce v době, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o jeho procesním nástupnictví, jedná se o výlučnou povinnost procesního nástupce (nikoli zůstavitele).
Dovolatelkou předestřený režim odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele ve smyslu § 1706 o. z. se může uplatnit pouze za předpokladu, že se jedná o dluhy zůstavitele, které tvoří součást pozůstalosti, tj. jsou okamžikem smrti zůstavitele způsobilé přejít na dědice. V posuzované věci však nelze na povinnost hradit náklady řízení hledět jako na dědické pasivum zůstavitele, ale jako na výlučnou povinnost jeho procesního nástupce (tj. dovolatelky), protože tato povinnost vznikla až po úmrtí jejího předchůdce – zůstavitele, který již nemohl být k tomuto závazku legitimován.