Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 162/2019, ze dne 29. 5. 2019:
Z označeného rozhodnutí se podává, že:
Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení § 175q odst. 1 o. s. ř.) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví.
V případě, že řízení o dědictví dosud nebylo (ve smyslu ustanovení § 175s odst. 1 o. s. ř.) skončeno, pokládá se za zůstavitelova dědice ten, komu svědčí některý z důvodů dědění, kdo byl soudem v řízení o dědictví vyrozuměn o svém dědickém právu a kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, popřípadě je nemůže z důvodů uvedených v ustanovení § 465 obč. zák. odmítnout; to vše za předpokladu, že v řízení o dědictví nedošlo (ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 a 2 o. s. ř.) ke sporu o jeho dědické právo, popřípadě že spor o jeho dědické právo byl již vyřešen.
Z řečeného plyne, že za dědice, o jehož dědickém právu není pochyb (a jehož lze považovat za vlastníka celého majetku patřícího do dědictví a tudíž i osobu oprávněnou žádat po dlužníku plnění patřící do dědictví), lze považovat toho, kdo patří mezi dědice ze zákona, až od chvíle, kdy jej dědický soud vyrozumí o jeho dědickém právu a kdy mu již marně uplyne lhůta k odmítnutí dědictví (popř. kdy prohlásí, že dědictví neodmítá), a to za předpokladu, že v řízení o dědictví nedošlo ke sporu o jeho dědické právo, popřípadě že spor o jeho dědické právo byl již vyřešen.