Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3493/2021, ze dne 14. 12. 2021:
Uvedený „zvláštní“ vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 24/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 492/2004 , a rovněž zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/1982). Rovněž Ústavní soud České republiky zaujímá k řešené otázce obdobné judikatorní závěry. Např. ve svém usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 365/04, vyložil, že „v ustanovení § 91 o. s. ř. je upraveno procesní společenství jako takové, přičemž odstavec druhý tohoto ustanovení upravuje tzv. společenství nerozlučné. V nerozlučném společenství mají účastníci taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí o věci samé musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně sporu. O takové společenství jde právě v případě, kdy se uplatňují nároky týkající se majetku zůstavitele, který dosud nebyl v dědickém řízení vypořádán. Z povahy nerozlučného společenství mj. vyplývá, že neúčastní-li se řízení – jako je tomu i v poměrech projednávané věci – všichni nerozluční společníci, nemůže být návrhu vyhověno pro nedostatek věcné legitimace.“ Zbývá pak připomenout, že poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně žalobce nebo žalovaného, není součástí poučovací povinnosti soudu o procesních právech ve smyslu § 5 o. s. ř., ani ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009).
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jež podle § 241a odst. 1, věta prvá o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) se podává, že se daného řízení o podané určovací žalobě neúčastnily (ať už jako žalobci či žalovaní) všechny osoby, které přicházely ve vztahu k zemřelému O. H. v úvahu jako jeho dědicové (či právní nástupci takových dědiců). Z uvedeného zřetelně plyne, že ať už žalobce podanou žalobou primárně usiloval o vymezení rozsahu (sporných) aktiv spadajících do dědictví po zůstaviteli nebo mu šlo spíše o prosazení ochrany tvrzeného vlastnického práva budoucích dědiců zůstavitele (včetně jeho samotného), bylo pro úspěch podané žaloby nezbytně třeba, aby účastníky takto iniciovaného řízení byli, coby nerozluční společníci, přinejmenším všichni v úvahu přicházející dědicové zůstavitele O. H. (nebo jejich právní nástupci). Důsledky plynoucí z ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. o tom, že pro rozsudek (zde odvolacího soudu) je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, pak brání Nejvyššímu soudu přihlédnout k tvrzení dovolatele, že by (snad) v budoucnu využil institutu tzv. záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., neboť v řízení před soudem prvního stupně takový návrh neučinil a pokud jej uplatnil v průběhu odvolacího řízení, pak tak učinil způsobem nepřípustným (srov. § 216 odst. 1 o. s. ř. a odstavec 32 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Vedla-li odvolacím soudem nastíněná úvaha o nedostatku věcné legitimace na straně žalovaných k neodvratnému závěru o nedůvodnosti podané žaloby, bylo nadbytečné,
aby se Nejvyšší soud zabýval dalšími námitkami dovolatele (včetně výhrady o potřebě obligatorního přerušení řízení o určení vlastnického práva až do skončení řízení o dědictví po O. H.). Jestliže totiž obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (zde v podobě závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných), pak nemohl žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a to samozřejmě ani tehdy, pokud by byl okruh dědiců závazně určen. Odlišné vyřešení takto vymezeného dílčího předmětu dovolacího řízení by se proto nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit (nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných by tím odstraněn nebyl), což činí dovolání žalobce i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).