Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3491/2016, ze dne 25. 4. 2018:
Judikatura již dříve dovodila, že usnesení vydané podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ nepředstavuje konečné řešení dědického práva [o něm může být rozhodnuto jen v usnesení o dědictví (§ 175q OSŘ)], i rozsudek o sporném dědickém právu, vydaný po odkazu podle § 175k odst. 2 OSŘ ve sporném soudním řízení, má své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci [vyjdou-li dodatečně najevo nové skutečnosti, rozhodné pro posouzení dědického práva (a tím i pro okruh účastníků dědického řízení), ztrácí usnesení své právní účinky]. Za takových okolností je o dědickém právu třeba – dojde-li za změněných skutkových okolností opět ke sporu o dědické právo – znovu rozhodnout (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1232, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011). V případě existence nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a ve vztahu k ní i nového sporu o dědické právo nezakládá pravomocné rozhodnutí v původním sporu o dědické právo překážku věci pravomocně rozsouzené. Je proto možné, aby byla znovu posuzována otázka, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví.
Jelikož ke změně skutkového základu při posuzování dědického práva však došlo v projednávané věci již v průběhu odvolacího řízení vedeného z titulu žaloby podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ – přičemž zrušení odkazovacího usnesení, na základě něhož byla žaloba podána, není pro posouzení věci rozhodné, neboť (jak je uvedeno výše) předpoklady pro zahájení sporného řízení dány byly – má dovolací soud za to, že odvolací soud měl správně zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit mu věc s tím, aby rozhodl o přistoupení osoby, jež tvrdí své dědické právo (B. F.), do řízení. Neúčastní-li se totiž řízení o určení dědického práva všichni účastníci řízení o dědictví, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.2.2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004). Za účasti všech účastníků řízení o dědictví pak měl soud projednat a rozhodnout všechny skutečnosti mezi účastníky sporné. Z hlediska takového posouzení a rozhodnutí není pak významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení dědickém, nebo byly formulovány až v řízení sporném (k tomu srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011).