Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice sp. zn. 23 Co 243/2021, ze dne 13. 1. 2022:
Platnost prohlášení v listině o vydědění ze dne 14.7.2009 správně ve smyslu ustanovení § 3072 o.z. posuzoval okresní soud podle právní úpravy platné (a účinné) ke dni jejího pořízení, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.12.2013 (dále jen„ obč. zák.“), a dále vycházel z toho, že prohlášení o vydědění lze považovat za platné i tehdy, vyhovuje-li nyní platnému občanskému zákoníku. Rovněž správně vycházel z toho, že k platnému vydědění je nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele, včetně toho, že i když zůstavitel vyslovil jen některý z důvodů vydědění, lze ve sporném řízení prokázat i jiný zákonný důvod vydědění. V této souvislosti odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky.
Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu o tom, že listina o vydědění je formálně platná (§ 469a odst. 3, § 476 obč. zák.) a žalobkyni se podařilo prokázat, že důvody vydědění nebyly dány a ona je proto dědičkou zůstavitelky. Odvolací soud odkazuje na podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, včetně odkazů na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a dodává následující.
Byť lze vztahy mezi zůstavitelkou a žalobkyní považovat za narušené a řadu let se nestýkaly, tak nelze pominout, že v řízení bylo prokázáno, že zůstavitelka o vztah se žalobkyní nestála a žalobkyně tak neměla reálnou možnost o ni projevovat zájem ani poskytovat pomoc. Tvrzený nezájem žalobkyně v listině o vydědění se zůstavitelky nedotýkal a nevadil jí. Okresní soud případně poukázal na historii vztahu zůstavitelky a žalobkyně, kdy to byla zůstavitelka a její manžel, kteří po osvojení žalobkyně v jejích sedmi letech zůstávali stále dlouho v práci, ponechávali žalobkyni o samotě a zůstavitelka se nezletilou žalobkyní opravdově nezabývala (nezůstala s ní doma). Prvotní příčina nedobrých vztahů zůstavitelky a žalobkyně tak ležela na straně zůstavitelky. V období problematického dospívání umístili rodiče žalobkyni do dětského domova. Problémy žalobkyně pramenily z její nízké inteligence a nedůvěry k rodičům, ke kterým měla nepatrný citový vztah, dále byla nepozorná, hravá, opakovaně byla v psychiatrické léčebně. Žalobkyně do zletilosti zůstala v dětském domově, následně měla svou vlastní rodinu. Z provedeného dokazování vyplývá, že i pak byly udržovány vztahy, a to až do smrti otce žalobkyně. Poté to byla zůstavitelka, která o další kontakty neměla zájem. Soud prvního stupně tak správně uzavřel, že důvody vydědění dle § 469a odst. 1 písm. a), b) obč. zák. nebyly naplněny.
V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně měla dluhy, pro které byly vedeny exekuce. Zůstavitelky se muselo nepochybně dotknout, že byl exekucí postižen spoluvlastnický podíl na nemovitosti, kde bydlela. Na druhou stranu to byl ale majetek žalobkyně, který nabyla po otci dědictvím. Následně své dluhy sanovala v insolvenčním řízení oddlužením, které splnila. Její žádosti o půjčky od rodičů byly dle provedeného dokazování drobného charakteru. Způsob vedení života žalobkyně byl v období let [rok] až [rok] zdokumentován zprávami orgánu sociálně-právní ochrany dětí (který prováděl pravidelná šetření v domácnosti žalobkyně jako pěstounky). Ze žádné zprávy nevyplývá, že by žalobkyně nevedla řádný život; naopak byla hodnocena jako spolehlivá, zajišťující řádně péči o děti a domácnost. Nebylo prokázáno, že by měla žalobkyně problémy s alkoholem. Není tak naplněn důvod vydědění dle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák.
