Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 6 C 180/2018, ze dne 22. 12. 2021:
V dané věci bylo prokázáno, a tato skutečnost nebyla ani sporována, že zůstavitel spolu s druhou žalovanou dne 23.7.2002, formou notářských zápisů č. N 137/2002 a č. N 136/2002 vydědil první žalovanou (tedy svou nejstarší dceru) a její dceru, [jméno][celé jméno žalované], z důvodu, že neprojevují opravdový zájem o zůstavitele a druhou žalovanou, který by jako potomci projevovat měly. Listinou ze dne 17.12.2012, podepsanou tiskacím písmem zůstavitelem, měl pak zůstavitel odvolat listiny o vydědění sepsané notářským zápisem ze dne 23.7.2002 notářkou [jméno][příjmení][číslo] 2002 a NZ 124/ 2002. V řízení bylo ústavním znaleckým posudkem [ulice] vojenské nemocnice, Vojenské fakultní nemocnice [obec] ze dne 10.1.2020, prokázáno, že zůstavitel trpěl ke dni 17.12.2012 smíšenou demencí, a to Alzheimerovou nemocí spolu s vaskulární – cévní formou. Jeho zdravotní stav negativně ovlivňoval jeho schopnost právně jednat a projevit svoji vůli ke dni 17.12.2012. Znalecký ústav uzavřel, že zůstavitel nebyl schopen porozumět důsledku odvolání vydědění, jak je vyjádřeno v listině ze dne 17.12.2012. Tato duševní porucha, která nebyla jen přechodná, činila zůstavitele neschopným k právnímu úkonu – odvolání vydědění první žalované, a tento právní úkon tak je ve smyslu ust. § 38 odst. 2 občanského zákoníku neplatný. Soud nemá jakékoli pochybnosti o závěrech ústavního znaleckého posudku, které jsou zcela přesvědčivě zdůvodněny a vycházejí z podrobně popsané zdravotnické dokumentace zůstavitele. Tyto závěry potvrzují rovněž závěry znalce [příjmení][jméno]. Naopak znalecké závěry znalce [příjmení][příjmení], podle kterých trpěl zůstavitel pouze mírnou formou demence, která jej nevylučovala z právního jednání odvolání vydědění, soud nepovažuje za přesvědčivé, jsou formulovány velmi vágně a znalec při svém výslechu nadto připustil, že předmětnou listinu ani neviděl. Lze tak uzavřít, že vydědění první žalované, učiněné na základě výše uvedených notářských zápisů, nebylo zůstavitelem platně odvoláno.
Soud dále zjišťoval, zda byly dány důvody pro vydědění první žalované (a její dcery) tak, jak bylo provedeno formou notářských zápisů ze dne 23.7.2002.
V řízení bylo prokázáno tvrzení první žalované obsažené ve vzájemném návrhu (které žalobkyně nevyvrátila ani po poučení soudem podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř), že v listině o vydědění uvedený důvod vydědění, totiž, že první žalovaná (a její dcera) neprojevovala o zůstavitele opravdový zájem, nebyl dán. Soud uvěřil druhé žalované, matce ostatních účastnic, že zůstavitel (i ona) vydědění litovali a považovali je za neopodstatněné a vůči první žalované za nespravedlivé, a že tak učinili pod nátlakem žalobkyně. To se ostatně projevilo i v následném odvolání tohoto vydědění, byť bylo, pokud se týká zůstavitele, právně neplatné pro jeho duševní poruchu. Verzi žalobkyně a třetí žalované, že první žalovaná se nechovala k zůstaviteli jako dcera, že rodičům, vyjma posledních týdnů života zůstavitele, nepomáhala, vyhrožovala jim a jen vyvolávala konflikty, a že zůstavitele toto její chování trápilo a vykazoval ji opakovaně z domu, zůstalo osamocené. V řízení slyšení svědci [jméno][příjmení], Ing. [jméno][příjmení] a Ing. [příjmení][příjmení] vypověděli, že naopak to byla první žalovaná, kdo rodičům pomáhal, že byl zůstavitel na první žalovanou hrdý, že má dobré zaměstnání a že jí pomáhal při stavbě domu. Za konfliktní naopak označili vztahy mezi sestrami (žalobkyní a třetí žalovanou na straně jedné a první žalovanou na straně druhé), nikoli mezi první žalovanou a zůstavitelem, resp. rodiči. Svědek [příjmení][jméno][příjmení] potvrdil, že mu při péči o pana [příjmení] vypomáhala kromě druhé žalované i první žalovaná, u pana [příjmení] vídala první žalovanou i svědkyně [jméno][příjmení], zdravotní sestra domáčí péče, docházející k panu [příjmení]. I svědek [jméno][příjmení], bývalý manžel třetí žalované, potvrdil konfliktní vztahy mezi sestrami. Jedině tento svědek tvrdil, že první žalovaná rodiče pouze využívala a že s ní otec dlouhou dobu komunikoval pouze přes prostředníky. Věrohodnost výpovědi svědka však snižuje jeho blízký poměr ke třetí žalované, se kterou je i po rozvodu jejich manželství v dobrých vztazích, bydlí v jednom domě a je otcem jejich dětí, a může proto mít zájem na výsledku sporu. Lze tedy uzavřít, že výhrůžka zabitím ze strany první žalované vůči rodičům, kterou ani ona sama nepopírá, a v důsledku které došlo k vydědění, byla učiněna v afektu a byla ojedinělým, byť morálně odsouzeníhodným, excesem, a nenaplňuje důvod pro její vydědění podle ust. § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, když zároveň bylo v řízení prokázáno, že první žalovaná projevovala o zůstavitele, resp. oba rodiče, zájem jako jejich dcera a pomáhala jim. Soud proto vzájemnému návrhu první žalované vyhověl, a rozhodl, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Vzhledem k neexistenci důvodů pro vydědění první žalované nemůže být úspěšná žaloba na určení, že první žalovaná není dědičkou po zůstaviteli, a soud ji proto z tohoto důvodu zamítl.