Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 118/2010, ze dne 24. 11. 2010:
Z hlediska závěru odvolacího soudu o povaze soužití žalované se zůstavitelem R. K., zemřelým dne 17.10.2004, tj. z hlediska aplikace i interpretace ustanovení § 115 a § 475 odst. 1 obč. zák., je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.6.1998, sp. zn. 24 Co 207/98, publikované v časopise Ad Notam pod č. 5, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008; usneseni Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009).
Rovněž z hlediska posouzení otázky „trvalosti povahy“ soužití žalované se zůstavitelem je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudů, podle níž právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy je vůle trvale opustit společnou domácnost nejen projevena, ale též realizována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.9.2006, sp. zn. 26 Cdo 1329/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005.
