Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, ze dne 27. 10. 2010:
Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a 474 odst. 1 se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zpráva Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 34, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008).
V posuzovaném případě dovolatelé namítají nesprávnost interpretace zákonného požadavku odkázanosti dědice výživou na zůstavitele ve smyslu ustanovení § 474 odst. 1 obč.zák.
Již v minulosti bývalý Nejvyšší soud ČSR dovodil, že odkázanost výživou nemusí vyplývat z vyživovací povinnosti podle zákona o rodině, ale může být také faktická; že není podstatné, zda zůstavitel měl právní povinnost výživné poskytovat, že je ovšem nezbytné, aby hradil alespoň převážně osobní potřeby odkázané osoby (odkázaných osob) a aby tyto osoby neměly jiné zdroje k úhradě svých potřeb (srov. zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, Cpj 163/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982). Z obdobných závěrů vycházela i dosavadní právní doktrína (srov. např. Mikeš, J., Muzikář, L.: Dědické právo, 2. vydání, Linde Praha 2005, str. 46).
Z uvedených závěrů lze i v současnosti vycházet, nicméně z hlediska obecné interpretace ustanovení § 474 odst. 1 obč.zák., i v kontextu posouzení konkrétního případu, je nezbytné upřesnit, že požadavek „odkázanosti“ dědice „výživou“ na zůstavitele je splněn vždy tehdy, kdy zůstavitel, i bez ze zákona vyplývající povinnosti, buď zcela zajišťuje pokrytí všech potřeb výživy dědice nebo se na pokrytí těchto potřeb, alespoň významnou měrou, podílí (samozřejmě minimálně po dobu zákonem požadované existence soužití ve společné domácnosti); v druhém popsaném případě pak není rozhodné jakým způsobem a z jakého (právního) důvodu jsou zbývající potřeby výživy dědice pokryty (k tomu srov. též rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.3.1970, sp.zn. 3 Cz 11/1970, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 1971). Otázka „významnosti“ míry, s jakou se zůstavitel podílel na výživě dědice, pak bude vždy otázkou posouzení konkrétních okolností daného případu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že závěry odvolacího soudu, o které výhradně opřel své dovoláním napadené rozhodnutí, že „stav odkázanosti žalobců na zůstavitelově výživě by mohl být zachován jen tehdy, pokud by rodiče žalobců nebyli objektivně schopni výživné poskytovat (ani jejich majetkové poměry by poskytování výživného neumožňovaly), tedy byli by sami sociálně potřebnými“; že „odkázaností výživou na zůstavitele je nutno rozumět stav výlučného napojení spolužijící osoby na výživu zůstavitele, potažmo situaci, kdy zde neexistuje jiná osoba, která by měla za povinnost přispívat na její výživu“, nejsou správné.
