Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1828/2009, ze dne 22. 9. 2010:
V nalézacím řízení, v němž zůstavitelův věřitel uplatňuje vůči dědicům pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli, je soud povinen zabývat se otázkou, v jakém rozsahu odpovídají dědici podle § 470 ObčZ za zůstavitelovy dluhy. Nedošlo-li v dědickém řízení ke konvokaci věřitelů ve smyslu § 175n OSŘ, mohou dědici v nalézacím řízení uspět s obranou, že cena dědictví, kterého nabyli, byla již vyčerpána uspokojením pohledávek ostatních zůstavitelových věřitelů, jen prokáží-li, že takto plnili na úhradu pohledávek, které měly výhodnější právo na uspokojení než vymáhaná pohledávka.
Nedošlo-li ke konvokaci věřitelů podle § 175n OSŘ, ani k dohodě mezi dědicem a věřiteli o přenechání dědictví k úhradě dluhů ve smyslu § 471 odst. 1 ObčZ a nebyla ani nařízena likvidace dědictví, řídí se povinnost dědice uhradit dluhy zůstavitele (do výše ceny nabytého dědictví) ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Dědic si nemůže vybrat, kterého z věřitelů uspokojí. Jestliže proti němu více věřitelů uplatňuje své pohledávky, které nemohou být uspokojeny zcela, neboť jejich celková výše přesahuje cenu nabytého dědictví, uspokojí se podle zásad stanovených v § 175v odst. 2 a 3 OSŘ; patří-li pohledávky do stejné skupiny, uspokojí se poměrně.
Závěr činěný soudem v řízení o dědictví o obecné ceně majetku zůstavitele, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, popřípadě výši předlužení dědictví (§ 175o OSŘ), není definitivním závěrem o rozsahu a hodnotě zůstavitelova majetku předurčujícím odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy. V nalézacím řízení, v němž zůstavitelův věřitel uplatňuje vůči zůstavitelovým dědicům pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli, se proto soud vždy musí zabývat zjištěním rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku, a na základě takového zjištění teprve řešit otázku, v jakém rozsahu odpovídá dědic podle § 470 ObčZ za zůstavitelovy dluhy.