Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 220/2009, ze dne 27. 7. 2010:
Neodpovídá-li dědic za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem vůbec, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, který byl v řízení o dědictví vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb (a jsou-li tedy splněny předpoklady pro zastavení řízení o dědictví), nemá zůstavitel procesního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat. I když předmětem řízení je dluh, který – obecně vzato – přechází na dědice, povaha věci v takovém případě neumožňuje pokračovat v takovém řízení a soud proto řízení zastaví.
V případě, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem jen omezeně (zůstavitel sice zanechal majetek, avšak pasiva dědictví přesahují cenu nabytého dědictví), je nepochybné, že část zůstavitelových pohledávek zůstane neuhrazena. V takovém případě má zůstavitel procesního (a právního) nástupce jen v takovém rozsahu, v jakém dědic odpovídá za zůstavitelův dluh. V rozsahu neuspokojované části pohledávek nemá zůstavitel procesního nástupce a soud proto zastaví řízení v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá.
Omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je třeba procesně vyjádřit nikoliv zamítnutím nebo odmítnutím žaloby zčásti, ale zastavením řízení v rozsahu té části věřitelových pohledávek, za níž dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví neodpovídá, a že míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je zásadně třeba zkoumat již v souvislosti s rozhodováním o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno, a nikoliv teprve při rozhodování o věci samé.