Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1178/2009, ze dne 24. 11. 2010:
Občanské právo vychází ze zásady bezformálnosti právních úkonů. Vůli proto lze projevit (vyjádřit navenek) zásadně jakýmkoliv způsobem vhodným k tomu, aby byla objektivně poznatelná. Projev vůle tedy může být učiněn – obecně vzato – jak jednáním (konáním), tak i opomenutím; obě tyto formy projevu vůle lze vyjádřit buď výslovně nebo konkludentně (tj. jiným způsobem, jestliže nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl účastník projevit).
Vůli o tom, že listina o allografní závěti obsahuje jeho poslední vůli, může zůstavitel, na rozdíl od obecné úpravy obsažené v ustanovení § 35 odst. 1 obč. zák., projevit před dvěma svědky současně přítomnými – jak vyplývá z ustanovení § 476b obč. zák. – jen výslovně. Znamená to, že konkludentní projevení vůle v tomto případě není možné. Smyslem právní úpravy jednak je, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti – bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti – o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), jednak to, aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy, že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně).
Z ustanovení § 476b obč. zák. vyplývá, že k tomu, aby allografní závěť byla platným právním úkonem, musí být splněny následující náležitosti: jednak zůstavitel musí závěť podepsat vlastní rukou, jednak zůstavitel musí před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a konečně svědci se musí na závěť podepsat. Ze znění tohoto ustanovení nelze dovozovat, že by určovalo závazným způsobem také pořadí, v jakém musí být tyto náležitosti splněny. Podle ustanovení § 476b obč. zák. postačuje, jestliže se splnily v něm uvedené náležitosti i v jiném pořadí, než se v tomto ustanovení uvádí, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Důvodem neplatnosti allografní závěti tedy není okolnost, že zůstavitel nejprve před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a bezprostředně poté závěť vlastní rukou podepsal, nebo že svědci nejprve závěť podepsali a bezprostředně poté zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli apod.
Ze znění ustanovení § 476b obč. zák. nelze rovněž důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky). Požadavku ustanovení § 476b obč. zák. odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.5.2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000).
