Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1934/2022, ze dne 27. 7. 2022:
Otázka, zda může datum v ověřovací doložce podpisu zůstavitele nahradit chybějící datum podpisu závěti zůstavitele, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněném pod číslem 25/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že údaj o datu podpisu závěti v listině o ověření pravosti podpisu zůstavitele (tj. ověřovací doložka) nemůže nahradit chybějící datum v textu závěti nebo opravit datum v textu závěti, které není datem, kdy byla závěť skutečně podepsána, a to ani v případě, že ověřovací doložka je vyznačena přímo na listině obsahující závěť. Je tomu tak proto, že zatímco datace závěti představuje dovršení vymezení obsahu závěti, a umožňuje tak rozlišení dřívější zůstavitelovy závěti od závěti pozdější, kterou by mohla být původní závěť zrušena, smyslem ověření pravosti zůstavitelova podpisu je (toliko) jeho legalizace. Oba tyto úkony sledují zjevně jiný účel (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2236/2018). Nejvyšší soud tak považuje za nepřípadnou námitku dovolatele, že právní posouzení odvolacího soudu je přepjatě formalistické, stejně jako jeho odkaz na § 574 ke dni rozhodování dovolacího soudu účinného zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého platí, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. K tomu lze stručně doplnit, že závěť je jednostranný neadresný odvolatelný právní úkon (nyní právní jednání), kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku. Při zřízení závěti musí zůstavitel dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoliv právního úkonu obecně, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti (srov. Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 640, nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1440). V projednávané věci odvolací soud nikterak neporušil zásadu in favorem negotii a o tom, že by mělo být vyhověno v maximální možné míře vůli zůstavitele. Dovolatel totiž pomíjí, že tato pravidla jsou svou povahou pravidly interpretačními, která neslouží k doplnění absentujících formálních náležitostí právního jednání, ale která se uplatní teprve v případě, kdy právní jednání (v projednávané věci prostá alografní závěť zůstavitele pořízená beze svědků) má veškeré zákonem stanovené formální náležitosti, avšak vzniknou (pouze) pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo obtížně srozumitelná. O takový případ se však v projednávané věci nepochybně nejedná. Dovolací soud na základě uvedeného uzavírá, že neshledal potřebu se od citované judikatury odchylovat, jak navrhuje žalobce.
Jinou otázku hmotného či procesního práva, na níž stojí rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatel neformuluje. Namítá-li, že nesouhlasí se zjištěním soudů obou stupňů, které neuvěřily pravdivosti a věrohodnosti výpovědi osob, které měly působit jako svědci závěti, a naopak uvádí, že zůstavitel i svědci závěť podepsali, k podpisu došlo nezpochybnitelným způsobem dne 3. 10. 2002, konstruuje své odlišné právní posouzení věci (týkající se platnosti závěti) na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Jediným způsobilým dovolacím důvodem je však dle účinného znění § 241a odst. 1 o. s. ř. právě a jen námitka nesprávného právního posouzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 551/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016). Nejvyšší soud navíc podotýká, že jestliže se dovolateli nepodařilo kvalifikovaně zpochybnit samostatně stojící závěr odvolacího soudu, že pro nevěrohodnost svědeckých výpovědí nemá za prokázáno, že by zůstavitel přede dvěma svědky prohlásil, že sporná listina obsahuje jeho poslední vůli (odst. 20 rozsudku odvolacího soudu), který sám o sobě by postačil pro zamítnutí žaloby, pak ani odlišné vyřešení (první) otázky datace závěti by nemohla pro něj v dovolacím řízení přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, což činí podané dovolání jako celek nepřípustným. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je podle § 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud striktně vázán, dotčen.
