Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1517/2015, ze dne 27. 6. 2016:
V případech, kdy zůstavitel nepořídí závětí o veškerém svém majetku, dochází k souběhu dvou (obou) dědických titulů (zákonné a testamentární dědické posloupnosti). Jestliže za této situace neopomenutelný dědic vznese námitku relativní neplatnosti závěti, která jej částečně či zcela pomíjí, a mezi dědici nedojde k uzavření dohody o vypořádání dědictví, je třeba ve vztahu k majetku, o němž bylo pořízeno závětí, dovodit, že se dědí v tom poměru, že zletilý neopomenutelný dědic nabývá ¼ tohoto majetku (nezletilý ½ tohoto majetku) a zbývající část nabývá závětní dědic (závětní dědicové). Ohledně majetku, o kterém zůstavitel závětí nepořídil, nastupuje dědění ze zákona.
Podle již ustálené judikatury soudů, nedojde-li mezi dědici k uzavření dohody o vypořádání dědictví, a má-li být proto dědictví potvrzeno dědicům podle dědických podílů (§ 484 věta první obč. zák.), slouží v závěti provedené určení věcí a práv, které mají dědicům připadnout, pouze k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců. V usnesení o dědictví soud za takových okolností stanoví dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétních věcí nebo práv, jež podle závěti dědici připadají, v poměru k ceně celého dědictví; nepotvrzuje tedy nabytí konkrétních věcí nebo práv jednotlivými dědici, neboť pro takový postup obč. zák. nedává prostor (srov. k tomu zejména usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 427/2008, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2010, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4136/2011).
V případech souběhu dědických titulů je nezbytné – v souladu s výše uvedenou judikaturou – dovodit, že výsledný dědický podíl musí být pro každého dědice stanoven jednotně (tedy nikoliv zvlášť pro dědění ze závěti a zvlášť pro dědění ze zákona). Při výpočtu dědického podílu každého dědice je proto třeba sečíst částku, která na dědice připadne při dědění ze zákona, a částku, která témuž dědici náleží podle testamentární posloupnosti; poměr výsledné částky (představující hodnotu majetku, která náleží dědici z majetku, o němž bylo pořízeno závětí, a hodnotu majetku, který by mu připadl při dědění ze zákona) vůči ceně celého dědictví pak představuje (konečnou) výši dědického podílu příslušného dědice. Ve stejném poměru dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy. V zákoně (obč. zák.) nenalezneme oporu pro opačný názor (z nějž vychází při svých závěrech odvolací soud), totiž, že „nárok neopomenutelného dědice podle § 479 obč. zák. musí být uspokojen především z majetku, o němž závětí zůstavitele nebylo pořízeno“. Obč. zák. neumožňuje autoritativní vypořádání dědictví, povinný podíl není pohledávkou neopomenutelného dědice (na rozdíl od platné právní úpravy), a proto – nedohodnou-li se dědicové – nelze potvrdit nabytí dědictví jinak, než podle dědických podílů.
