Dědická nezpůsobilost založená předložením neplatné závěti

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5189/2017, ze dne 9. 8. 2018:

Pojem „zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ není v občanském zákoníku definován, přičemž na jeho vymezení závisí posouzení žalobkyní namítané dědické nezpůsobilosti žalovaného. V souladu s právní teorií je třeba projevem poslední vůle zůstavitele rozumět zůstavitelovy úkony směřující ke stanovení okruhu dědiců (tj. závěť, vydědění) i úkony směřující k tomu, aby došlo k dědění ze zákona (např. zrušení či odvolání závěti nebo vydědění). Dědickou nezpůsobilost přitom má za následek pouze takové jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele, jde-li o jednání „úmyslné“, které lze – se zřetelem k motivaci, formě, intenzitě či účinku – považovat za „zavrženíhodné“. Jednáním proti projevu poslední vůle zůstavitele navíc může být nejen jednání směřující proti listině, na které je zachycena poslední vůle zůstavitele, ale také jednání, které sleduje zmaření či ovlivnění realizace svobodného projevu poslední vůle zůstavitele (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1411, nebo Holub, R. Komentář k občanskému zákoníku. Část pátá. Právo dědické. Praha: Orbis, 1957, str. 84).

Z uvedeného vyplývá, že o dědicky nezpůsobilého dědice z důvodu „zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ může jít pouze v těch případech, kdy se dědic dopustí jednání, jímž se snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele v tomto směru (například aby se určitá osoba stala dědicem, nebo naopak aby se osoba, kterou zůstavitel povolal závětí za svého dědice, dědicem nestala, či aby potomek, kterého zůstavitel vydědil, dědil ze zákonné dědické posloupnosti nebo ze závěti). Zřejmě půjde o všechny druhy fyzického nebo psychického donucení směřujícího ke zřízení závěti určitého obsahu, o jednání, jímž bylo zůstaviteli zabráněno projevit svou skutečnou vůli v závěti či zřídit, změnit nebo zrušit závěť, jakož i o jednání, jehož cílem je potlačení závěti již zřízené, a to například zničením listiny či zatajením její existence, nebo jejím zfalšováním nebo podvržením. K „zavrženíhodnému jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ může navíc dojít nejen za života zůstavitele, ale také po jeho smrti například tím, že by došlo k jejímu případnému potlačení, zfalšování, podvržení, apod. Naproti tomu za jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák. nebude možno považovat takové jednání dědice, jehož cílem bude dosažení stavu, aby závětí povolaný dědic nenabyl majetek, který by mu jinak měl dle předmětné závěti připadnout (například tím, že majetek zůstavitele zatají), aniž by tím byla dotčena vůle zůstavitele o okruhu jeho dědiců, neboť takové jednání nesměřuje proti projevu poslední vůle zůstavitele, ale proti závětí obmyšlenému dědici (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5543/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 129, ročník 2017).

V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že závěť, kterou v dědickém řízení po zůstaviteli předložil žalovaný, je neplatná, neboť bylo soudem prvního stupně provedeným dokazováním (zejména výslechy svědků) prokázáno, že ve smyslu ustanovení § 476b obč. zák. zůstavitel neprojevil před dvěma současně přítomnými svědky, že listina ze dne 28. 1. 2009 obsahuje jeho poslední vůli. Žalobkyně dovozuje dědickou nezpůsobilost žalovaného jednak z toho, že podle jejího tvrzení „zfalšoval poslední vůli zůstavitele, neboť zůstavitele lstivě svedl k podpisu prázdné listiny“, jednak z toho, že předložením neplatné závěti „se snažil dosáhnout jejího vyloučení jakožto zákonné dědičky“. Za daných okolností lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pro posouzení, zda ze strany žalovaného došlo k zavrženíhodnému jednání proti projevu zůstavitelovy poslední vůle, není relevantní skutečnost, že žalovaný nebyl shledán trestně odpovědným za trestný čin podvodu v souvislosti s tvrzeným „zfalšováním závěti zůstavitele“. Nicméně dovolací soud se již nemůže ztotožnit se závěrem o dědické nezpůsobilosti žalovaného z důvodu, že jeho jednání „cíleně směřovalo proti zákonnému uspořádání dědické posloupnosti“.

Jak je uvedeno výše, o zavrženíhodné jednání jde (mimo jiné) v případě, že se dědic dopustí jednání, jímž se snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně nicméně nebylo zjištěno, že by k takovému jednání došlo. V řízení nebylo ani prokázáno, že by žalovaný zůstavitele k sepisu závěti v onom znění, ať již pod fyzickým či psychickým nátlakem, donutil, případně, že by zůstavitele úmyslně uvedl v omyl a ten by pod vlivem tohoto omylu testoval určitým způsobem.

Dědická nezpůsobilost sice může nastat i tehdy, „podstrčí-li“ dědic zůstaviteli k podpisu listinu, ve které zůstavitel uvedl svoji poslední vůli, i když pro nedostatek formálních náležitostí by v listině uvedená závěť neobstála jako platný právní úkon. Nicméně okolnost, že žalovaný v průběhu dědického řízení předložil neplatnou závěť, nemůže sama o sobě způsobit, že by byl nezpůsobilý dědit. Zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy by bylo dáno například tehdy, kdyby se podařilo prokázat, že dědic sám takovou závěť napsal, nebo kdyby předložil soudu jako vlastnoruční závěť zůstavitele, o níž prokazatelně věděl, že nebyla zůstavitelem vlastnoručně sepsána (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 1997, sp. zn. 18 Co 60/97, publikovaném v časopise Ad Notam pod č. 6, ročník 1998, podle kterého za zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy, které by přivodilo dědickou nezpůsobilost dědice, nelze považovat, jestliže dědic v průběhu dědického řízení tvrdil, že předložená závěť zůstavitele je psána jeho vlastní rukou, ačkoliv v navazujícím soudním řízení bylo pravomocně rozhodnuto, že zůstavitel tuto závěť vlastní rukou nenapsal).

Vzhledem k tomu, že nebyl (i s ohledem na výsledek trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 61/2015) prokázán úmysl žalovaného vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele, ani jiné výše uvedené zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy, nelze dospět k závěru o dědické nezpůsobilosti žalovaného, jak správně dovodil již soud prvního stupně.

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek