Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5238/2017-II, ze dne 29. 6. 2018:
Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o.z.). Neni-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 o.z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 3 o.z.).
Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele (§ 3069 o.z.).
Ustanovení § 469 obč. zák. i ustanovení § 1481 o.z. upravují institut tzv. dědické nezpůsobilosti, která je důsledkem závadného, obecně neakceptovatelného, chování potencionálního dědice, kterého se dopustil vůči zůstaviteli, popř. dalším vyjmenovaným osobám, a znamená, že ten, kdo by jinak byl povolán za dědice, nedědí. Právní úprava podle uvedených předpisů není stejná. Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 v ustanoveních § 1481 a § 1482 jednak konkretizoval a rozšířil důvody dědické nezpůsobilosti dříve upravené v obč. zák., jednak dřívější důvod „kdo se dopustil úmyslného trestného činu….“, nově formuloval: „ kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu….“; tato formulace by měla odstranit pochybnosti, zda i osoby trestně neodpovědné (pro nedostatek věku nebo nepříčetnost v době, kdy k činu došlo) jsou z dědění vyloučeny. Odlišně je upraveno také prominutí (odpuštění) závadného chování, které způsobilo dědickou nezpůsobilost, zůstavitelem. Zatímco dřívější úprava umožňovala odpuštění, aniž by byl stanoven způsob takového odpuštění (z toho bylo judikaturou dovozováno, že se tak může stát i konkludentně), nová právní úprava zakotvila výslovný projev vůle zůstavitele k prominutí činu, jehož se ve vztahu k němu nebo k vyjmenovaným osobám potencionální dědic dopustil.
Ke znakům právního státu patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. např. právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996, I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České publiky ze dne 4. 2. 1997, sp.zn. Pl ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Zásada, že při dědění se použije právo platné v době smrti zůstavitele (zakotvená v ustanovení § 3069 o.z.), bývá pravidlem při každé změně právní úpravy dědění, má význam pro rozhodování o dědění po osobách zemřelých před novou právní úpravou, pokud k rozhodování dochází až za účinnosti právní úpravy nové. Pokud v projednávané věci zůstavitelka zemřela po 1. 1. 2014, je použití právní úpravy dědění podle nového občanského zákoníku samozřejmé, aniž by bylo třeba odkazovat na jeho ustanovení § 3069, které je součástí ustanovení přechodných a závěrečných. Podle nové právní úpravy se tak posuzují dědické tituly, okruh dědiců, velikost dědických podílů, správa pozůstalosti, přechod pozůstalosti na dědice, apod. Zákaz pravé zpětné účinnosti nového právního předpisu (viz shora) však neumožňuje, aby podle nové právní úpravy byly posuzovány i vztahy vzniklé (nebo dokonce i již zaniklé) za právní úpravy předcházející, byť mají či mohou mít vliv na dědění po 1. 1. 2014. V dosavadní soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že v případě závětí učiněných za a podle dřívější právní úpravy, které zakládají poměry (dědění), k nimž dojde až za nové právní úpravy, se jejich platnost posuzuje podle dřívější právní úpravy. Obč. zák. stanovil toto pravidlo v přechodných ustanoveních výslovně (§ 859), v nyní platném občanském zákoníku to lze dovodit z ustanovení § 3070 až 3072, podle nichž se za platné považují i pořízení pro případ smrti, smlouva o zřeknutí se dědictví a prohlášení o vydědění, které odporují právním předpisům v době, kdy byly učiněny, pokud vyhovují nyní platnému a účinnému o.z. a zůstavitel zemřel po 1. 1. 2014 (v těchto taxativně vyjmenovaných případech zákon sám zakládá od 1. 1. 2014 platnost úkonů, které v době svého vzniku platné nebyly). Není žádného důvodu k tomu, aby se stejně jako platnost závěti posuzovalo i chování potencionálního dědice vedoucí k případné dědické nezpůsobilosti, tedy podle právní úpravy tohoto institutu v době, kdy k závadnému chování došlo. K dědické nezpůsobilosti totiž nedochází až smrtí zůstavitele, ale již tím, že se potencionální dědic zákonem definovaného chování vůči zůstaviteli, resp. dalším osobám, dopustil. To vyplývá především z toho, že ještě za života zůstavitele může z jeho strany dojít k odpuštění (prominutí) takového chování a tím k „obnovení dědické způsobilosti“.
Vzhledem k tomu, že zákonodárce neupravil v o.z. pro dědickou nezpůsobilost obdobnou výjimku jako pro výše uvedené případy pořízení pro případ smrti, smlouvy o zřeknutí se dědictví a prohlášení o vydědění, pro danou věc a soudem zjištěné chování dovolatele vůči zůstavitelce v letech 1984/1985 to znamená, že je třeba věc posuzovat podle v té době platné právní úpravy dědické nezpůsobilosti. Jestliže ještě za účinnosti obč. zák. byl dovolatel zproštěn obvinění z trestného činu zanedbání povinné výživy vůči tehdy nezletilé zůstavitelce, nebyl za tento trestný čin odsouzen, trestnost podle § 214 trestního zákona č. 141/1961 Sb. zanikla, a nebyly tak naplněny předpoklady ustanovení § 469 obč. zák. pro dědickou nezpůsobilost, opětovné posuzování uvedeného činu dovolatele nyní podle ustanovení § 1481 o.z. by nepochybně znamenalo pravou zpětnou účinnost nového právního předpisu – dědická nezpůsobilost podle nového právního předpisu by byla dovozována z činu, který v době, kdy k němu došlo, dědickou nezpůsobilost nezaložil.
Pokud tedy odvolací soud učinil závěr o dědické nezpůsobilosti dovolatele výlučně na základě zjištění z „rozsudku soudu v trestní věci, z něhož vyplývá jeho obvinění pro trestný čin zanedbání povinné výživy vůči zůstavitelce v letech 1984/1985, jehož byl zproštěn“, a na toto zjištění aplikoval ustanovení § 1481 o.z., není usnesení o ukončení účasti dovolatele v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto usnesení a podle ustanovení § 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
