Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3081/2016, ze dne 4. 11. 2016:
Zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem po zůstaviteli je někdo jiný (než ten, kdo je jako dědic označen v usnesení o dědictví), je povinen ten, kdo (tímto způsobem) dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který má z dědictví, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice (§ 485 odst. 1 obč. zák.); to platí i tehdy, jestliže dědictví připadlo státu jako tzv. odúmrť podle ustanovení § 462 obč. zák. (§ 487 obč. zák.).
Aktivní věcnou legitimaci k vydání dědictví podle ustanovení § 485 odst. 1 a § 487 obč. zák. má – jak vyplývá z výše uvedeného a jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.10.1983 sp. zn. 10 Co 321/83, který byl uveřejněn pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1986, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 980/2007, který byl uveřejněn pod č. 46 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.2.1999 sp. zn. 21 Cdo 1465/98, který byl uveřejněn pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2008 sp. zn. 21 Cdo 1854/2006) – ten, kdo nebyl účastníkem dědického řízení po zůstaviteli (a není ani jeho právním nástupcem) a kdo je oprávněným (pravým) zůstavitelovým dědicem, bylo-li dědictví projednáno (řízení o dědictví bylo pravomocně skončeno). Oprávněným (pravým) dědicem zůstavitele se rozumí ten, kdo měl na základě dědění ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto titulů nabýt dědictví (zcela nebo zčásti) na místě toho, komu bylo potvrzeno nabytí dědictví (odúmrti) soudem v řízení o dědictví.
Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§ 474 odst.1 obč. zák.); dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel však nejméně polovinu dědictví (§ 474 odst.2 obč. zák.).
Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§ 475 odst.1 obč. zák.); nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti (§ 475 odst.2 obč. zák.).
V projednávané věci bylo zjištěno, že v době smrti zůstavitele O. S. žil jeho otec V. S. Protože zůstavitel nezanechal žádné potomky, vyplývá z toho, že byli k dědictví povoláni dědici z tzv. druhé dědické skupiny (§ 474 odst. 1 obč. zák.), tedy otec zůstavitele (V. S.) a „spolužijící osoba“ zůstavitele, za kterou byla pokládána žalovaná. Žalobce, který byl bratrem (sourozencem) zůstavitele, by připadal v úvahu jako zákonný dědic – jak správně soudy dovodily – pouze tehdy, kdyby nedědil otec zůstavitele V. S., a to až ve třetí skupině (§ 475 odst. 1 obč. zák.).
Žalobce v řízení opakovaně namítá, že žalovaná nebyla oprávněnou dědičkou zůstavitele, neboť ve skutečnosti (podle jeho názoru) nežila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti. Nicméně, i kdyby žalovaná vskutku nebyla osobou „spolužijící“ se zůstavitelem, je v projednávané věci určující, že dědické právo po zůstaviteli bylo založeno ve druhé skupině (a nikoliv ve třetí skupině); v takovém případě by byl jediným oprávněným (pravým) zůstavitelovým dědicem ze zákona otec zůstavitele V. S. Protože dědické právo žalobce nemohlo být porušeno ve prospěch žalované, soudy správně dovodily, že žalobce není legitimován požadovat ve smyslu ustanovení § 485 odst.1 obč. zák. vydání majetku, který žalovaná nabyla po zůstaviteli O. S.
Žalobcova aktivní legitimace k vydání majetku, který má žalovaná z dědictví po zůstaviteli, nevyplývá ani z dědické posloupnosti ze zákona po jeho otci V. S.
Výroky pravomocných usnesení soudu vydaných v řízení o dědictví jsou – jak vyplývá zejména z ustanovení § 159a odst.1, 3 a 4 OSŘ – závazné pro účastníky řízení (jejich právní nástupce) a, samozřejmě pouze v rozsahu, v jakém jsou závazné pro účastníky řízení, též pro soudy, správní úřady a jiné orgány. Výjimku z tohoto pravidla představuje výrok usnesení o dědictví, který se týká dědického práva (výrok, který stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem); judikatura soudů již dříve dovodila, že výroky usnesení o dědictví určující dědické právo jsou závazné pro každého (srov. například zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982 sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.10.1982 sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV na str. 751, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2006 sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní rozhledy, roč. 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, uveřejněný pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2009 sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, uveřejněné pod č. 16 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 220/2009, uveřejněný pod č. 32 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Kdyby řízení o dědictví po otci žalobce V. S., zemřelém dne 29.2.2008, nebylo zastaveno a kdyby se žalobce stal jeho dědicem, vyplývá z výše uvedeného (mimo jiné) to, že by pro něho (jako právního nástupce otce V. S.) bylo závazné pravomocné usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27.6.2005 č.j. D 1309/2004-68, a že by tedy bylo toto usnesení o dědictví závazné v projednávané věci také (v rozsahu jeho závaznosti) pro soudy. Znamená to mimo jiné, že žalobce není oprávněn (z titulu svého dědického práva po V. S., zemřelém dne 29.2.2008) zpochybňovat správnost (zákonnost) usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27.6.2005 č.j. D 1309/2004-68, a tedy ani dědické právo žalované jako „spolužijící“ osoby se zůstavitelem O. S., a že se soudy nemohly zabývat „platností“ (správností) usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27.6.2005 č.j. D 1309/2004-68 a ani jím schválené dohody o vypořádání dědictví po O. S.