Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1248/2016, ze dne 9. 2. 2017:
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. Došlo-li k vypořádání dědiců pravomocným usnesením o dědictví, je nepochybné, že došlo k úpravě práv a povinností dědiců k dědictví a že tedy stav nejistoty o zůstavitelově majetku nastalý po jeho úmrtí, tím byl odstraněn; dědictví nabyl buď jediný dědic nebo zůstavitelův majetek připadl více dědicům na základě schválené dohody dědiců nebo podle potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů. Vypořádání dědictví se projevuje rovněž tím, že každý z více dědiců je vlastníkem jen nabyté části dědictví a že jen on sám je oprávněn a povinen vůči jiným osobám z právních úkonů týkajících se tohoto majetku. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se nabyté části dědictví, se uvedený vzájemný vztah více dědiců projevuje v tom, že mají postavení tzv. samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), a to v takovém poměru, v jakém nabyli dědictví (nárok zůstavitele, který je předmětem řízení) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2622/2010.