Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2288/2019, ze dne 29. 10. 2019:
Odvolací soud uvedl, že žalobkyně neprokázala žádný právní titul, o který by bylo možno její vlastnické právo opřít; má-li se opírat o dědický titul, pak je třeba nejprve určit, že sporné pozemky byly ke dni úmrtí ve vlastnictví matky žalované a tyto pozemky projednat v dědickém řízení; bez toho nelze žalobě vyhovět.
V dané věci je problém dovolání v záměně podmínek samotného nabytí vlastnického práva k pozemkům děděním na straně jedné a podmínek pro vyhovění vlastnické žalobě ohledně pozemků, které dědic nabyl za platnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Dědictví se nabývalo dnem úmrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). Nicméně „právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99). V případě, že zůstavitel byl objektivně vlastníkem nemovitosti, která však je v katastru nemovitosti evidována jako vlastnictví jiné osoby, je pro dědice již vzhledem k presumpci existence práva evidovaného v katastru nemovitostí třeba dosáhnout projednání nemovitosti v dědickém řízení. Pro tento případ zformulovala judikatura pravidlo, že spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004). Vyhoví-li soud takové žalobě, otevírá se prostor pro (dodatečné) projednání dědictví. Tento spor tedy nelze řešit žalobou na určení, že vlastníkem je dědic, a to bez ohledu na to, že např. je-li tu jediný dědic, vlastníkem zpravidla bude; takové rozhodnutí by totiž fakticky a nepřípustně nahradilo rozhodnutí o projednání dědictví.
Dovolací soud opakovaně vysvětlil, že rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle § 80 o. s. ř. může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001). Nelze obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle § 80 o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je nepřípustné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010). Ani jediný dědic se totiž nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí vlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3767/2014).
Z uvedeného vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi nabytím vlastnického práva děděním a splněním podmínek pro úspěch žaloby na určení dědicova vlastnictví na straně druhé. Odvolací soud nevyslovil, že by žalobkyně nemohla být vlastnicí sporného pozemku, jen konstatoval, že nejsou splněny podmínky pro úspěch určovací žaloby (byť pod bodem 7. rozsudku ne zcela přesně uvedl, že žalobkyně neprokázala právní titul vlastnictví – ten tu může být – nabytí dědictví ve smyslu § 460 obč. zák.), nebyly však splněny podmínky pro to, aby se domáhala určení svého vlastnictví. Z tohoto hlediska je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Žalobkyně pak přichází s touto myšlenkou: Pozemky nabyla na základě rozhodnutí v dědickém řízení, jen v nesprávně uvedené výměře; žádá tedy žalobou jen opravu nesprávných údajů v katastru, v podstatě určení správné vlastnické hranice. Je však třeba zvážit rozdíl mezi pozemkem a parcelou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006); stručně řečeno, pozemky se evidují v katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly, a v rozhodnutí soudu jsou také uváděny v podobě parcel; účinky rozhodnutí se tak týkají pozemku v těch mezích, ve kterých je evidován jako parcela. Parcela pak může zahrnovat více pozemků (jsou-li do ní zahrnuty např. pozemky dvou vlastníků, protože někdo vydržel část sousedního pozemku), naopak pozemek ve smyslu § 27 písm. a) katastrálního zákona č. 344/1992 Sb. může zahrnovat více parcel.
V nyní projednávané věci žalobkyně ke dni smrti zůstavitelky objektivně nabyla pozemky o výměře a v hranicích, jak je vlastnila její předchůdkyně; nicméně v rozhodnutí o projednání dědictví šlo o nabytí parcel (pozemků označených parcelními čísly), tedy pozemků tak, jak byly zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly v době vydání rozhodnutí. Pokud zůstavitelka ve skutečnosti vlastnila více, byť jen proto, že hranice mezi sousedními pozemky byly v katastru nesprávně zakresleny, pak část pozůstalosti zůstala v dědickém řízení neprojednána. Jestliže dědička (žalobkyně) tvrdí, že ve skutečnosti zůstavitelka vlastnila větší plochu a že hranice mezi pozemky (nikoliv mezi parcelami, ty jsou jasně dány stavem katastrální mapy) jsou jiné, a že zasahují do parcel evidovaných ve vlastnictví jiné osoby („katastrálního vlastníka“), správný postup je ten, že se sporná část vymezí v geometrickém plánu (to žalobkyně učinila) a poté se může proti knihovnímu vlastníkovi domáhat určení, že zůstavitelka byla ke dni svého úmrtí vlastnicí takto vymezeného pozemku; bude-li žaloba úspěšná, poslouží jako podklad pro dodatečné projednání dědictví.
Lze uzavřít, že v případě, že dědic, kterému bylo v dědickém řízení potvrzeno nabytí pozemku určitého parcelního čísla (v podobě parcely) tvrdí, že rozloha a hranice nabytého pozemku byly větší a jiné, než jaké byly evidovány v katastru nemovitosti ke dni rozhodnutí o projednání dědictví, nemůže žádat o určení svého vlastnického práva ke spornému pozemku, ale musí žalovat knihovního vlastníka sporné části pozemku na určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí jejím vlastníkem; jestliže soud žalobě vyhoví, otevře to cestu k dodatečnému projednání pozůstalosti.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož se dovolatelka musí nejprve domáhat určení vlastnického práva právní předchůdkyně ke dni jejího úmrtí (netvrdí-li jiný právní titul nabytí vlastnického práva), tak odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.