Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2517/2018, ze dne 5. 12. 2018:
Dovolání žalobce je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury při posuzování otázky, k jakému okamžiku nabývá stát dědictví na základě tzv. odúmrti. Nejvyšší soud totiž dlouhodobě zdůrazňuje, že také ve vztahu k dědictví, jež podle § 462 obč. zák. připadá státu, platí, že se nabývá smrtí zůstavitele, jak vyplývá z § 460 obč. zák. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 441/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2009, ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2358/2007, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3233/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 96/2009, ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3278/2008, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1373/2007, ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3423/2009, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4007/2010, či ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2006/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5422/2008). Tyto závěry lze obdobně aplikovat i v režimu zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, jehož § 509 a § 513 rovněž stanovily, že se dědictví nabývá zůstavitelovou smrtí a že to, čeho nenabude žádný dědic, připadne jako odúmrť státu.