Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 919/2022, ze dne 21. 6. 2022:
Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k nabytí dědictví dle § 460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, v období od daného okamžiku do vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví, z právních úkonů týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví jsou oprávnění a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a ve sporech s jinými osobami ohledně tohoto majetku mají v řízení postavení nerozlučných společníků dle § 91 odst. 2 o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, uveřejněný pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2920/99, ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009, jakož i usnesení téhož soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3147/2015, a ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 545/2020). Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení § 175q odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. V případě, že řízení o dědictví dosud nebylo (ve smyslu ustanovení § 175s odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) skončeno, pokládá se za zůstavitelova dědice ten, komu svědčí některý z důvodů dědění, kdo byl soudem v řízení o dědictví vyrozuměn o svém dědickém právu a kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, popřípadě je nemůže z důvodů uvedených v ustanovení § 465 obč. zák. odmítnout, to vše za předpokladu, že v řízení o dědictví nedošlo (ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) ke sporu o jeho dědické právo, popřípadě že spor o jeho dědické právo byl již vyřešen (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2016, a ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 320/2019).
Jako obecné pravidlo lze tedy uzavřít, že již od okamžiku smrti zůstavitele jsou dědici legitimováni uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo třetí osobě v souvislosti se zmenšením majetku náležejícího do dědictví jednáním této osoby (viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019). Subjektivní promlčecí doba, jež počíná u práva na vydání bezdůvodného obohacení plynout okamžikem nabytí vědomosti ochuzeného o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, tedy může při splnění zmíněných předpokladů začít běžet i během dědického řízení. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je přitom zásadní skutečná, nikoliv pouze předpokládaná vědomost ochuzeného (shodně kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, nebo jeho usnesení ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1337/2018).
Od výše popsaného pravidla se však odlišuje situace, za níž vznikne spor o dědické právo potenciálního dědice. Pokud návrh osoby, jež popírá dědické právo protistrany, není zjevně neopodstatněný, nýbrž může vyvolat důvodné pochybnosti domnělého dědice o jeho postavení, absentuje pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení v naznačeném případě zásadní požadavek, a to vědomost, že se třetí osoba obohatila na úkor konkrétního dědice. Proto až do doby, než je spor o dědické právo pravomocně vyřešen, nemůže začít subjektivní promlčecí doba ubíhat, ačkoliv by zbylé podmínky jejího počátku nastaly (tj. vědomost o vzniku obohacení i obohacené osobě; obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3341/2012).
V daném případě odvolací soud nedostatečně reflektoval situaci v dědickém řízení, v němž došlo ke zpochybnění dědického práva žalobce, jenž následně až do právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011, č. j. 55 Co 144,145/2011-143, která nastala dne 2. 7. 2011, neměl jistotu o tom, zda je zůstavitelovým dědicem. Subjektivní promlčecí doba tedy nemohla žalobci počít plynout dříve než právě zmíněným okamžikem právní moci výše specifikovaného rozhodnutí, před nímž nebyl s to nabýt vědomost o svém dědickém právu.