Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2145/2010, ze dne 15. 2. 2012:
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že v případě zániku členství smrtí člena družstva mohou nastat dvě různé situace:
1/ Dědic členských práv a povinností se nestane členem družstva – v tomto případě má dědic dle výslovného znění § 232 odst. 3 obch. zák. nárok na vypořádací podíl zůstavitele, jehož členství v družstvu zaniklo.
Výše vypořádacího podílu se v této situaci určí postupem vymezeným v § 233 odst. 2 obch. zák. – je tedy (mimo jiné) přímo závislá na době trvání členství zůstavitele v družstvu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 51/2001“).
2/ Dědic členských práv a povinností požádá o své členství (nejde-li o bytové družstvo) a stane se členem družstva – v tomto případě mu nárok na vypořádací podíl v družstvu nevzniká, neboť majetková hodnota členských práv a povinností je nerozlučně spojena s nabytým členstvím v družstvu.
Členství dědice v družstvu je přitom odvozeno od členství jeho právního předchůdce – zůstavitele; jde o odvozený (derivativní) vznik členství. Takovému způsobu vzniku členství odpovídá též závěr, podle něhož dědic získává ve vztahu k družstvu stejné právní postavení jako jeho právní předchůdce (viz též R 51/2001).
Vstupuje-li dědic do všech práv a povinností zůstavitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1158/2009, jež je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách) – zásadně s výjimkou členství v družstvu – vyplývá z uvedeného též závěr, podle něhož s nabytím členských práv a povinností v družstvu dědic nabývá též „latentní“ nárok na vypořádání (nyní svého) členství za dobu, kdy byl členem družstva jeho právní předchůdce. Ve srovnání se situací, kdy se dědic členem družstva nestal, se tak jeho nárok na vypořádání neliší existencí (rozsahem), ale pouze časovým určením uplatnění nároku – dědic může nárok vypořádání v rozsahu náležejícím jeho právnímu předchůdci uplatnit teprve po zániku svého členství.
Závěr, ke kterému dospěl odvolací soud, podle něhož je pro výši vypořádacího podílu dědice, který se stal členem družstva, určující pouze doba jeho členství, se sice opírá o doslovné znění § 233 odst. 2 obch. zák., není však dle názoru Nejvyššího soudu v souladu s účelem tohoto ustanovení, neboť zakládá nerovné postavení mezi dědici členských práv a povinností v družstvu v závislosti na tom, zda se stali též členy družstva, či nikoliv.
Argument odvolacího soudu, podle něhož si dědic „musí být vědom všech důsledků plynoucích z jemu vzniklého členství – tzn. při následném skončení členství se jeho vypořádací podíl odvíjí od počtu roků jeho členství“, vychází z premisy, že žádostí o členství v družstvu se dědic vzdává práva na vypořádání za roky členství svého právního předchůdce, kterou však s tímto právním úkonem dědice bez dalšího spojit nelze, neboť tyto účinky zákon k žádosti o členství v družstvu nepřipíná; takový výklad odporuje též koncepci výpočtu výše vypořádacího podílu uvedené v § 233 odst. 2 obch. zák. (jež vychází z toho, že čím je doba členství v družstvu delší, tím vyšší je vypořádací podíl člena).
Při výpočtu vypořádacího podílu člena družstva, který zdědil členská práva a povinnosti po svém právním předchůdci, je proto třeba do počtu ukončených let jeho členství zahrnout i dobu členství jeho právního předchůdce.
Na rozdíl od bytového družstva je podmínkou vzniku členství dědice v jiném družstvu jeho žádost o členství. Teprve v případě, že dědic o své členství v družstvu požádá a představenstvo družstva s touto žádostí souhlasí (či jeho souhlasu není třeba), stává se dědic členem družstva namísto svého právního předchůdce (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 16/2010 a 92/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak již bylo výše řečeno, jde o tzv. derivativní vznik členství v družstvu, neboť členství dědice je odvozeno od členství jeho právního předchůdce (zůstavitele). Jelikož z ustanovení § 460 obč. zák. plyne, že dědic vstupuje do právního postavení zůstavitele (nabývá jeho práva a povinnosti) ke dni jeho smrti, stává se též členem družstva s účinky ke dni smrti zůstavitele (ex tunc), a to bez ohledu na to, zda se členem družstva stává ze zákona (v případě bytových družstev), či zda vzniku jeho členství musí předcházet jeho žádost o členství, případně ve spojení se souhlasem představenstva (v případě ostatních družstev).
Opačný závěr nelze přijmout proto, že vznikalo-li by členství dědice až souhlasem představenstva či doručením žádosti o členství (není-li souhlasu třeba), nebyl by po dobu od smrti zůstavitele do okamžiku vzniku členství dědice členem družstva – ve vztahu k členskému vkladu, resp. členskému podílu zůstavitele – nikdo. Neudržitelnost tohoto závěru vyvstává ještě více za situace, kdy žádost dědice o členství v družstvu není omezena žádnou zákonnou lhůtou.
Závěr, podle něhož se dědic stává členem družstva s účinky ke dni smrti zůstavitele, přitom zastává (zčásti) i literatura – viz např. D., Důsledky smrti společníka v jednotlivých právních formách obchodních společností a člena družstva, II. část (dokončení z čísla 1/95). Právní praxe č. 3/1995, s. 172. Z obdobné konstrukce přitom vycházela též právní úprava dědění obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným platná do 31. prosince 2000 (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Cdo 322/2008, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách tohoto soudu). Určují-li stanovy družstva okamžik vzniku členství odlišně, jsou tak v této části neplatné pro rozpor s kogentním ustanovením § 460 obč. zák.
Srovnání se vznikem členství za trvání družstva na základě přihlášky dle § 227 odst. 2 písm. b/ obch. zák., jež provedl odvolací soud, není v tomto případě přiléhavé, neboť v případě postupu dle citovaného ustanovení jde o originární, nikoliv derivativní, způsob vzniku členství, pročež i okamžik vzniku členství je odlišný.