Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3916/2011, ze dne 15. 8. 2012:
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 25 Cdo 36/2004 (publikovaném též v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3433, sv. 33), dospěl k závěru, že chybné posouzení podmínek účastenství v dědickém řízení mající za následek, že s poškozeným nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, není nesprávností úředního postupu, nýbrž nesprávností samotného rozhodnutí o vypořádání dědictví. I v takovém případě je podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu, aby toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno. I když podle § 460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, právní úprava dědického práva z principu určité ingerence státu při nabývání dědictví, neboť mimo jiné předpokládá, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a o něm rozhodnuto. Teprve rozhodnutím vydaným v dědickém řízení je přechod dědictví ze zůstavitele na dědice dovršen a pouze v rozsahu, který vyplývá z takového rozhodnutí, nabývá dědic vlastnické právo k předmětu dědictví. Je-li příčina škody spočívající v nenabytí dědictví spatřována v postupu soudu (či pověřeného notáře) v dědickém řízení, pak byla vyvolána právě rozhodnutím o dědictví (shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3193/2010; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. září 2011, sp. zn. IV. ÚS 1815/2011).
Uvedený závěr je v souladu i s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu, vymezující podmínky vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem (§ 4 a § 18 zákona č. 58/1969 Sb.; § 8 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb.), z níž vyplývá, že pokud orgán státu zvažuje naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí a za tím účelem shromažďuje podklady, hodnotí zjištěné skutečnosti a na jejich základě právně posuzuje otázku účastenství v řízení, jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti při zjišťování podmínek účastenství se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5); odpovědnost státu za takovou škodu má proto charakter odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
Závěr odvolacího soudu, že žalobcem zpochybňovaný postup soudu a jím pověřené notářky v řízení o dědictví nelze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a že náhrady škody by se žalobce mohl domáhat z titulu nezákonného rozhodnutí (avšak pouze za předpokladu jeho zrušení; § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), je tedy plně v souladu s ustálenou judikaturou, od níž Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované. Tyto závěry rovněž odpovídají principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle kterého soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaných v jiných řízeních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1353).
Uvedený závěr nijak nekoliduje s žalobcem citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2000, sp. zn. II. ÚS 421/99, jenž se řešené otázky, a to sice naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou pochybením soudu v dědickém řízení (tj. otázkami výkladu a aplikaci dotčených ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.), nijak nedotýká a směřuje právě k nápravě konkrétních pochybení, jež nastala v jím posuzovaném dědickém řízení.