Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2736/2011, ze dne 11. 1. 2012:
V daném případě je třeba vyjít z povahy pochybení, jež přivodilo dovolatelům tvrzenou újmu. Tím byla (dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů) okolnost, že došlo k záměně dvou zůstavitelů, v důsledku čehož došlo k provedení dědického řízení o nově najevo vyšlém majetku po zůstaviteli, jenž tento majetek nezanechal, a nebylo zahájeno dědické řízení po zůstaviteli, do jehož pozůstalosti tento majetek skutečně patřil. Tento postup sice ve vztahu k dědicům po domnělém zůstaviteli měl za následek vydání rozhodnutí, jež postrádá opory v hmotném právu, ve vztahu k dědicům po zůstaviteli skutečném však vedl k tomu, že usnesení o jejich dědictví vůbec nebylo vydáno, ač vydáno být mělo – srov. § 47 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění účinném k datu rozhodování státního notářství, a § 175x zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném k datu rozhodování soudu. Zákon č. 58/1969 Sb. stejně jako zákon č. 82/1998 Sb. sice přesné vymezení nesprávného úředního postupu neobsahují, z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002). Neurčitost tohoto pojmu přitom umožňuje podřadit pod něj veškerá možná pochybení státních orgánů, jimiž jsou těmito orgány porušovány jejich zákonné povinnosti, mezi něž bezpochyby patří i projednání a rozhodnutí o dědictví ve vztahu k osobám, jež jsou dědici skutečného zůstavitele, do jejichž vlastnictví majetek zůstavitele ke dni jeho smrti přešel. Pochybily-li státní notářství i soud, a záměnou zůstavitelů ingerovaly do majetkových vztahů způsobem, jenž narušil hmotným právem jasně danou úpravu vlastnických vztahů, není důvodu se bránit označit jejich postup, v daném případě spočívající v nečinnosti – nezahájení řízení o nově najevo vyšlém majetku skutečného zůstavitele – za nesprávný. Zatímco náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutí se mohou za zákonem stanovených podmínek domáhat jen účastníci řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, případně ti, s nimiž jako s účastníky jednáno být mělo (srov. § 7 zákona č. 82/1998 Sb. a § 2 zákona č. 58/1969), okruh osob, jež se mohou domáhat náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, takto striktně omezen není (srov. § 13 zákona 82/1998 Sb., § 18 zákona č. 58/1969 Sb., a dále závěry vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/1999). Okolnost, že rozhodnutí, jímž bylo o majetku rozhodnuto jako o dědictví po odlišném zůstaviteli, by za těchto okolností nemohlo obstát jako správné, přitom nic nemění na tom, že skuteční dědicové byli poškozeni již tím, že v důsledku záměny zůstavitelů neproběhlo řádné dědické řízení o majetku skutečného zůstavitele. Není tedy na místě upírat žalobcům právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem pouze proto, že stejné pochybení mělo za následek i vydání vadného rozhodnutí ve vztahu k jinému okruhu osob.
Nesprávný úřední postup však není jediným zákonným předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu, těmi jsou i vznik škody jako takové a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Je tedy třeba se zabývat především okolností, jakou škodu mohl nesprávný úřední postup způsobit dovolatelům. Ti se mýlí, uvádí-li, že je zcela vyloučeno, aby se domáhali ochrany svých práv jinými právními prostředky. Ustanovení § 460 obč. zák. stanoví, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, aniž by nabytí vlastnického práva podmiňovalo dalšími skutečnostmi. Občanský zákoník sice současně předvídá účast státu při určení osob, na něž přešel majetek zůstavitele, na což navazuje úprava tohoto postupu v občanském soudním řádu (dříve v zákoně č. 95/1963 Sb.), to však nemůže popřít dopady ustanovení prve citovaného (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2563/1999). Rozhodnutí soudu v dědickém řízení nepředstavuje samostatný nabývací titul a vlastnické právo dědiců nekonstituje, pouze je deklaruje a nemůže samo o sobě řádně založit odlišné vlastnické vztahy, než jaké vyplývají z hmotného práva. Dědička po domnělém zůstaviteli tak nemohla řádně nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům, a nemohla je ani v souladu se zásadou, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má (nemo plus iuris transferre potest quam ipse habet), platně převést na další subjekt (k tomu srov. závěry vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002, publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2060, svazek 26/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1523/2011). K prolomení této zásady pro případ nabytí od nepravého dědice dle § 486 obč. zák. přitom v dané věci nemohlo dojít, jak správně konstatoval odvolací soud, neboť v daném případě nebylo zpochybněno, že by osoba, jíž byly pozemky přiřčeny v řízení vedeném po jejich domnělém zůstaviteli, byla skutečnou dědičkou po této osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2264/2009). V úvahu by přicházelo pouze vydržení těchto pozemků jejich oprávněnými držiteli dle § 134 obč. zák., z doposud učiněných skutkových zjištění ovšem není zřejmé, zda tato situace nastala.
V této souvislosti je rovněž záhodno zmínit závěry již dříve vyslovené Nejvyšším soudem, dle nichž výroky usnesení soudu vydaných v dědickém řízení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2006). Výroky týkající se rozsahu děděného majetku tedy soudy v dalších řízeních v naznačeném směru nezavazují, a není zde překážky, aby se dovolatelé domáhali ochrany svých práv dědiců po zůstaviteli S. Šl. zemřelému v roce 1965 projednáním majetku náležícího do jeho pozůstalosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 739/2003).
Nepozbyli-li by dovolatelé vlastnické právo k daným pozemkům, nebylo by možné na jejich straně dovozovat vznik škody odpovídající jejich hodnotě. Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil názor, že požadavek na náhradu škody po státu může být shledán důvodným pouze v případě, není-li možné se požadovaného plnění domoci po osobě, jíž stíhá povinnost toto plnění vydat, ať už z titulu smluvního ujednání či z bezdůvodného obohacení, neboť až za této situace dochází ke vzniku škody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1665/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004), a tyto závěry je možné vztáhnout i na případy, v nichž přichází v úvahu domoci se vydání věci (respektive vyklizení nemovitosti) reivindikační žalobou. I tyto úvahy je tedy třeba promítnout do konečného rozhodnutí o důvodnosti žalovaného nároku.