Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2726/2016, ze dne 16. 2. 2017:
Judikatura soudů, na niž dovolatelka poukázala, dále dovodila, že i když právní úprava dědického práva vychází z principu určité ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, a to včetně majetku, který při původním projednání a rozhodnutí o dědictví nebyl znám), podle ustanovení § 460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. V období od smrti zůstavitele až do vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu (dříve státního notářství) jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele), z právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech (srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, uveřejněné pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, a ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004).
V posuzované věci nemůže být tedy pochyb o tom, že žalobkyni je nutno ode dne 12. 1. 2000 (vzhledem k ustanovení § 460 obč. zák.) považovat za spoluvlastnici předmětných nemovitostí; významná je přitom též skutečnost, že žalobkyně již dědictví po zůstaviteli odmítnout nemůže, neboť svým počínáním dala již zcela jasně najevo, že dědictví odmítnout nechce (srov. ustanovení § 465 obč. zák. a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000). Z toho vyplývá, že již od uvedeného data byla jako dědička legitimována k uplatnění případného a tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení vztahujícího se k předmětu dědictví, a to i vůči žalovanému, který je spoluvlastníkem ideální ½ předmětných nemovitostí. Opačný závěr soudů obou stupňů je tudíž nesprávný a dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn.
Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že „pokud…soud prvního stupně s odkazem zejména na žalobkyní neunesené důkazní břemeno uzavřel, že právo žalobkyně užívat předmětné nemovitosti v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu nebylo dotčeno, a tedy jí nesvědčí právo, jehož ochrany se v tomto řízení domáhá (není tedy tzv. aktivně věcně legitimována), pak takovýto závěr soud prvního stupně neučinil – jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá – neboť žalobu zamítl proto, že je „přinejmenším předčasná“, není-li dědické řízení dosud skončeno, a „s ohledem na neprokázání aktivní věcné legitimace“.
